Františka Zimová

Otec Fran­tišky Zimové pra­co­v­al jako děl­ník na dráze v Devín­ské Nové Vsi,[1] den­ně odcházel z domu v Kopčanech ve čtyři hodiny ráno a vra­cel se až večer. V osadě bydle­lo dvacet rom­ských rodin, něk­teří byli kováři, napřík­lad Feketkův otec[2] či Kotáň,[3] vyráběli řetězy, držáky a prodá­vali je sedlákům. Také se živili jako hudeb­ní­ci, tře­ba strýc Jož­ka,[4] Palko[5] hrál na buben a její otec na har­moniku. Hráli na svat­bách, na zábavách. Kopčanští Romové také chodili s nůše­mi na písek k Holíči; písek se přidá­val do váp­na, když se bílilo, nebo se jím posypá­vala země v dom­cích. Zimová uvádí, že tehdy ani sedlá­ci nemí­vali v domě pod­lahy.[6] Pískem se také vysypá­valy uličky mezi domky, aby byly hezčí.

V Kopčanech žilo před válk­ou asi pět nebo šest židovských rodin, uvádí jmé­na Grün­wald nebo Lébl [Löbl], který bydlel dole v obci. Měli obchody, řeznictví a byli prý na Romy moc hod­ní, starým Romům napřík­lad dávali na dluh a čas­to i zadar­mo. Všech­ny Židy pak odve­zli do kon­cen­tračních táborů a nikdo z nich se už do Kopčan nevrátil.

Bezdět­ná teta Fran­tišky Zimové si k sobě vza­la mal­ičk­ou dceru svých příbuzných z moravských Osla­van. Mat­ka se jmen­o­vala Maryš­ka,[7] otec Fran­ta[8] byl slepý, chodil o bílé holi, ale byl to prvotříd­ní muzikant. Za války chtěli jet do Kopčan dcerku navštívit, ale pustili je jen k Hodonínu, kudy procházela hran­ice – oni stáli na jed­né straně, děvčátko s tetou Fran­tišky Zimové na druhé. Ani když se pak chtě­lo tehdy osmileté nebo desetileté děvče vrátit domů do Osla­van, nedo­vo­lili jí překročit hrani­ci, což bylo její štěstí. Oba rodiče i s dět­mi totiž z Moravy odve­zl trans­port do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi, kde všich­ni zahynuli. 

[1] Dnes měst­ská část Bratislavy.

[2] Není blíže určeno.

[3] Křest­ní jméno není uvedeno.

[4] Celé jméno není uvedeno.

[5] Celé jméno není uvedeno.

[6] V rom­ských oby­dlích se chodi­lo po udu­sané zemi; pod­lahu měl málok­do, byla znakem bohat­ství a vyššího sociál­ního sta­tusu; země se obvyk­le natírala jed­nou týd­ně jílem nebo se posypá­vala zvlášt­ním jem­ným pískem. (ed.)

[7] Příj­mení není uvedeno.

[8] Příj­mení není uvedeno.

Asi tři nebo čtyři mladé Romy z Kopčan odvedli do Dub­nice [nad Váhom],[1] kde pra­co­v­ali ve vápence. Šli tam namís­to vojny, ale všich­ni se vrátili domů.[2]

V Kopčanech bylo mezi Slováky hod­ně gardis­tů, s Romy zacházeli moc špat­ně, mlátili je pen­dreky, nutili je odklízet ruka­ma výkaly ze země v osadě nebo museli stát hod­inu bosí na sněhu. Jak Zimová říká, gardisti se chovali jak vře­dovitý neřá­di. Muže jménem Gal­ba z obce Gajary, který se do Kopčan přiže­nil a mohl být tak o tři roky starší než ona, zmlátili gardisti tak, že zemřel – kvůli tomu, že z Kopčan nepocházel a nebyl tam přih­lášený.[3] Jejich rod­inu prý gardisti nechá­vali na poko­ji, prý pro­to, že byli pořád­nější, babič­ka dbala na čis­to­tu a každý ji měl rád. Gardis­té ublížili jen její­mu tatínkovi; vzpomíná, že když se jed­nou otci Marčanky[4] ztratil ve vlaku kufr, řekl, že mu ho sebral tatínek Fran­tišky Zimové. Poli­cisté ho pak drželi v obci Kúty a zbili ho tam. Když se vrátil domů, přišel k nim míst­ní policista a opět ho bil, jenže míst­ní Romky v čele s tetou Justi­nou to tak nenechaly, vrhly se na něj a strhly mu výložky. Poli­cis­tu zbi­ly tak, že nakonec utekl bez čepice. Kufr se dodatečně našel ve vlaku, ale otci se už nikdo neom­luvil, utut­la­lo se to. Fran­tiš­ka Zimová říká, že toho poli­cis­tu dodnes potkává, bydlí prý ve Skalici.

U par­tyzánů byl z míst­ních Romů Palko;[5] vza­li ho k vojsku a odtam­tud se dostal k par­tyzánům do Trenčí­na. Vzpomíná si i na par­tyzá­na Izá­ka,[6] který zůstal nezvěstný.

Muž Fran­tišky Zimové byl u armády, dostal se až na Kavkaz, kde prý shodil do vody Něm­ce, s nímž jel na motorce, a pak na ní ujel, přestože neměl řidičák. Zimová nepochy­bu­je, že Němec se musel uto­pit. Dozvěděla se to až po manželově smr­ti od syna Oty, a kdy­by to prý věděla dřív, neži­la by s ním. Manžel se z Rus­ka dostal do Bratislavy a odtam­tud domů. Zemřel brzy, v pouhých čtyři­ač­tyřiceti letech, a zanechal po sobě neza­opatřené děti, nejm­ladší­mu bylo deset.

Když kra­jem přecházela fronta a na Sloven­sko přišli Rusové, byl domek rodiny Fran­tišky Zimové na ráně jako první, pro­tože stál na kra­ji. Rod­ině se naštěstí podaři­lo utéct do ves­nice, kde se týden skrý­vali ve chlévě u sedlá­ka Tokoše.[7] Znal je od mládí, byl moc hod­ný, v chlévě měl jenom šrot a bram­bo­ry. Mamin­ka vza­la s sebou pytel cukru, s tím vydrželi týden. Vzpomíná na Kalnáčči­na klu­ka,[8] který ze samého hladu jedl i syrový šrot. Tokoš jim dal do chlé­va sud kyselého zelí, ale jejich rod­i­na to nejed­la. Bez pořád­ného jíd­la a bez vody vydrželi týden. Zimová říká, když má člověk pev­nou vůli, vydrží všechno.

Potom přišli do Kopčan Rusové. Nejdřív prý podali každé­mu slušně ruku, ale potom se vrhli na ženy. Nejdříve na Piš­turku, sedláko­va syna, který vypadal jako žena. Když zjis­tili, že je to kluk, začali střílet do stropu a vrhali se na další ženy, na Králku nebo na Vierinku, která už tehdy žila s mužem jménem Frol.[9] Fran­tišku Zimovou ubránil její muž, Ruso­vi se vytrhla a utek­li směrem na Smol­ničku,[10] kde se dva týd­ny schová­vali ve mlýně uprostřed luk. Přestože je mlynář nez­nal, nechal je tam a ukrý­val se společně s nimi. Odtam­tud utek­li směrem na Borský Svätý Mikuláš,[11] kde u trati narazili na strážní bud­ku, v níž chtěli zůs­tat, ale objevili se tam Rusové. Jeden z nich se okamžitě na koni roz­jel za Zimovou, a tak utek­li i odtam­tud – směrem na Vog­belu,[12] kde Rusové zastřelili tři Romy, pro­tože před nimi bránili svo­je ženy. Podle Zimové byli z Rusů nejhorší ti, kteří přišli v prvním sle­du, ti po nich už prý byli lep­ší. Něm­ci se k Romkám takhle nechovali, zato po celou dobu, kdy byli v okolí Rusové, Fran­tiš­ka Zimová raději nevy­cházela ven, schová­vala se a maza­la si tvář uhlím. Vzpomíná ale, že něk­teré Romky měly mezi Rusy milence.

Zimová říká, že za války něk­teří Romové docela zbo­hatli – né ti od nich, odjin­ud. Okrá­dali totiž mrtvé, brali jim hodinky, peníze a cokoli, co mělo nějak­ou cenu. O hodinky je pak prý větši­nou zase připrav­ili Rusové.

[1] V té době zde byl ještě pra­cov­ní tábor s rel­a­tivně mírným režimem. (ed.)

[2] Jed­na­lo se o pra­cov­ní útvary pro ​„cikány“, které odvodová komise neuz­nala za ​„Slováky“ způ­so­bilé bojo­vat v nor­mál­ní armádě. (ed.)

[3] Zákaz poby­tu mimo domovsk­ou obec, tj. mís­to, kde byl Rom trvale hlášen, byl poprvé vydán oběžníkem Kra­jin­ského úřadu v Bratislavě 23. čer­vence 1939. (ed.)

[4] Není blíže uvedeno.

[5] O par­tyzánu Palkovi z Kopčan hov­oří i Bar­toloměj Daniel (ed.), viz vzpomín­ka v této data­bázi; Palko­vo příj­mení není uvedeno.

[6] Příj­mení není uvedeno.

[7] Křest­ní jméno není uvedeno.

[8] Jmé­na nej­sou blíže uvedena.

[9] Jmé­na nej­sou blíže uvedena.

[10] Patrně obec Smolinské.

[11] Dnes Borský Mikuláš.

[12] Patrně obec Gbe­ly v Trnavském kraji.