František Vrba

Fran­tišek Vrba se nar­o­dil ve Zbuzanech u Prahy v maringotce. Měl dvanáct sourozenců, z toho sedm zemře­lo přirozenou smrtí. Jeho otec Fer­di­nand Vrba[1] byl slepý a živ­il se po hospodách hrou na har­moniku; kromě toho obchodoval s koň­mi. Mat­ka Jana Vrbová, za svo­bod­na Tichá,[2] byla svět­ská a se svým budoucím manželem se seznámi­la na koňském trhu, kam jezdí­vali s další­mi svět­ský­mi, rodi­nou Verd­cha­jnových. Fran­tišek Vrba se už jako malý chlapec učil od svého dědeč­ka, jak při obchodování koně správně posou­dit a vydělat; rozdíl v ceně mohl dělat tře­ba padesát korun a za to se mohla koupit lit­ka, jak říká. [Podle pamět­ní­ka to byl slan­gový výraz pro alko­hol ​„mezi koňáka­ma a na ves­ni­ci (…); chlapi chodili na litku nebo posílali děc­ka se džbánkem (pro pivo)“. (ed.)] Rod­i­na Vrbových jezdi­la od jara do podz­imu v maringotce, nejčastěji po ves­nicích v okolí Klad­na směrem k obci Radotín.[3] Zim­ní stanoviště měli na Pankrá­ci u michel­ského kostela [patrně kos­tel Narození Pan­ny Marie v Praze 4 – Mich­li], kam se sjíždě­ly i ostat­ní rodiny svět­ských – jmen­ovitě uvádí Chadrabovy, Klo­covy a Vin­tro­vy. Vypráví, že svět­ským říkali chále, když byli prás­to. [„Cha­lo“ je označení pro svět­ského, který není Rom, ​„prás­to“ je Rom rit­uál­ně nečistý, vyloučený – tzn. jde o komen­tář týka­jící se rom­ské identity.]

[1] Narozen 1904. (ed.)

[2] Narozena 1908, Doksy. (ed.)

[3] Dnes Pra­ha 16.

O tom, co bylo za války, ví Fran­tišek Vrba spíš z vyprávění, když mamin­ka s tatínkem nadá­vali [na dobu min­u­lou]. Čet­nict­vo šlo po Romech pořád. Když se sjela širší rod­i­na, tak tety a strý­cové vyprávěli a plakali, ale on jako dítě tyto hov­ory poslouchat nes­měl.[1]

Vzpomíná na tábor [tzv. cikán­ský tábor v Letech u Písku], jak se tam nev­idomý otec nemohl sám pohy­bo­vat a Vrbovy ses­try[2] ho vodi­ly na záchod. Koupat se chodili hro­mad­ně do ryb­ní­ka, malé děti muse­ly zůs­tat u kra­je, starší smě­ly dál do vody. Mamin­ka pana Vrby pra­co­v­ala v prádel­ně. Ženy se snaži­ly přilepšo­vat dětem pečený­mi bramb­o­ra­mi z kuchyně. Malé bram­bo­ry, které nechtě­ly vězeňkyně loupat, háze­ly do kamen do popela a pečené je pak tajně dávaly dětem.

Po prop­uštění z táb­o­ra[3] bydleli v letech 1943 – 1944 v Ari­zoně v Jinon­icích. Mat­ka Fran­tiš­ka Vrby pak po prop­uštění z táb­o­ra pra­co­v­ala jako vedoucí kuchyně ve Wal­tro­vce.[4]

[1] Patři­lo to k zásadám slušného chování v komu­nitě českých Romů, děti byly vede­ny k úctě k starším, nes­luše­lo se, aby se účast­ni­ly vážného hov­oru dospělých. (ed.)

[2] S rodi­nou byly inter­novány Jose­fa (narozena 1936) a Růže­na (narozena 1935). (ed.)

[3] Rod­i­na byla z táb­o­ra v Letech prop­uště­na 8. 9.1942. (ed.)

[4] Bývalý stro­jíren­ský pod­nik Wal­ter, a. s., v Praze 5 – Jinon­icích vyrábějící nejdříve moto­cyk­ly a motorové tříkolky, později i auto­mo­bi­ly a letecké motory.

Fran­tišek Vrba pra­co­v­al po válce s koň­mi. Oslovil ho, jak říká, Ven­ca [Václav] Kotek, zda by jim nepo­mohl orga­ni­zo­vat divadel­ní pouť.[1] Pro tyto úče­ly vyro­bil pětimetro­vý val­ník a s koňským spřežením se jako kočí pouti účastnil.

Kolem roku 1960 se rod­i­na byla v Letech u Písku podí­vat. Byli tam s dvě­ma vozy. Vše bylo zarostlé a prasečák[2] tam ještě nebyl. Mamin­ka pana Vrby jim popiso­vala, kde která táborová budo­va stála, a omdlela tam, dcery ji muse­ly křísit. Pak se tam byli na přání maminky podí­vat ještě jed­nou, byla už těžce nemoc­ná, nevys­toupili ani z auta.

Později se z médií dozvěděl, že to tam [piet­ní mís­to] ren­ovu­jí, a tak se tam byl podí­vat sám s bra­trem. Nadá­val na to, že se dovo­lilo, aby tam vyrostl prasečák.

[1] Pamět­níkem zmiňo­vaný Ven­ca Kotek byl kulisák, později herec a man­ažer pražského Divad­la Járy Cim­r­mana Václav Kotek (1953 – 2019). Poutí je míně­na Divadel­ní pouť, která se kon­ala na Stř­eleck­ém ostro­vě v Praze v roce 1985; více o pouti viz https://www.divadelni-noviny.c…. 15. 10. 2019.

[2] V bezprostřed­ní blízkosti mís­ta někde­jšího táb­o­ra byl v letech 1972 – 1974 vybu­dován velkoka­pac­it­ní vepřín o deseti halách, další tři haly zasahu­jící do půdo­ry­su jihový­chod­ního cípu bývalého táb­o­ra byly přis­tavěny na kon­ci 70. a počátku 80. let 20. století.