František Klempár

Otec Fran­tiš­ka Klem­pára bojo­val v první svě­tové válce jako legionář v Rusku.

Fran­tišek Klem­pár byl u odvo­du v roce 1943. Zařadili ho sice k vojsku, ale do pra­cov­ního odd­ílu – ste­jně jako asi dvacet dalších Romů dostal uni­for­mu, učil se, avšak neměl zbraň. Za tři měsíce přišli Něm­ci a vybírali muže na fron­tu do Itálie.[1] Fran­tišek Klem­pár měl také odjet na fron­tu, jenže ho vrátili. Před Váno­ce­mi totiž mužům rozdá­vali, jak říká, takové občanky – kdo tam měl zap­sáno ​„sloven­ská národ­nost – rasa Cikán“, toho nevza­li, ale Romy, kteří to takhle uve­de­no neměli, poslali do boje. Mir­ga, manžel Klem­párovy tety, tam měl ​„rasa ári­jec“, a tak do Itálie musel.

Fran­tišek Klem­pár pak onemoc­něl rev­matem a dva měsíce ležel v nemoc­ni­ci v Ružomberku. Když kon­cem srp­na vypuk­lo [Sloven­ské národ­ní] povstání, do nemoc­nice přišli par­tyzáni, mezi nim­iž byli i Rusové. Klem­pár a něk­teří další Romové se k par­tyzánům hned při­dali a asi měsíc s nimi strávili v lese u Biele­ho Poto­ka.[2] Ces­tou tam ho chytili dva Něm­ci, vedli ho, že ho zastřelí, ale podaři­lo se mu utéct a dostat se zpět.

Asi po měsí­ci přišla sloven­ská armá­da z Pol­s­ka a zah­nala par­tyzány k Ban­ské Bystri­ci, k vrchu Prašivá [v Nízkých Tatrách] a do Železného,[3] kde byli až do listopadu 1944, kdy je dobyli Něm­ci. Od ruského velitele Jegoro­va[4] a jeho zás­tupce Joze­fa Pod­ho­ry z Bratislavy dostali rozkaz, ať utíka­jí domů dřív, než dorazí Rudá armá­da. Něk­teří zůstali, jak Fran­tišek Klem­pár říká, Slová­ci byli v tom­to jiní než Romové – zatím­co on chtěl být co nejdříve u ženy a u dětí, Slová­ci chtěli bojo­vat a získat hod­nost. Klem­pár utekl s dvě­ma další­mi Romy, jeden byl z obce Stará Lesná, druhý z obce Spišský Štvr­tok – toho na útěku postřelili do nohy a v roce 1948 na násled­ky zranění zemřel. Zas­tavili je čet­ní­ci, kteří se při­dali k [Sloven­ské­mu národ­ní­mu] povstání. Jeden z nich je zavedl k obci Ploštín,[5] kde se v bunkru pod velkým stromem, který měl vyříznutá dvíř­ka, ukrý­vali Židé. Klem­pár jim navz­do­ry stra­chu z Něm­ců vyčis­til přívod vody vedoucí do úkry­tu. S čet­níky se po nějaké době rozešli, ale ještě předtím jed­no­mu z nich řekl, že míří do obce Štôla, kde měla jeho žena vdanou ses­tru. Čet­ník mu ale řekl, že jejího muže, tedy Klem­páro­va šva­gra, osob­ně zastřelil, pro­tože se vydá­val za par­tyzá­na a chtěl znásilňo­vat děvča­ta. V noci pak Klem­pár uviděl čet­ní­ka se zbraní, myslel, že ho jde zastřelit, ale čet­ník si myslel totéž o něm. Uza­vřeli pro­to mezi sebou doho­du, že jeden druhé­mu nic neudělá, a společně šli ještě dva dny.

Klem­pár pak už jen s obě­ma rom­ský­mi muži přišli k Romům v Porúbce,[6] kteří byli vel­mi chudí. Romům dali své nové oblečení a vza­li si jejich staré. Rom­ský staros­ta s nimi poslal ženy, aby samot­ní muži nebyli v lese nápad­ní. Ženy je po ces­tě odved­ly až do obce Hybe a dál do obce Važec, kde už měli uprch­lí­ci známé. Kdy­by je bývali potkali Něm­ci, měli říct, že jsou manžel­ské páry. Romové, kteří šli s ním, zůstali ve Važ­ci u příbuzných, Klem­pár odjel druhý den čas­ně ráno vlakem do Popradu. Ve vlaku zahlédl známé par­tyzány, Slováky, které Něm­ci vezli do Popradu na gestapo, ale neprozradili ho. Vlakem z Popradu pokračo­val do měs­ta Podolínec, kde byla spous­ta Něm­ců, a pak do obce Toporec, kde potkal rom­ského kamará­da, hudeb­ní­ka Chičurise.[7] V osadě nad Toporcem dostal u známého Roma bram­bo­ry a mléko. Byl již pouhých dvanáct kilo­metrů od domo­va, od Rych­val­du.[8] Na kop­ci, které­mu říkali Pus­tovec, narazil na sedláky ze své domovské obce. Neprozradili ho, naopak jed­no­mu z nich předal vzkaz, kde se v Ploštíně ukrývá jeho nemoc­ný bra­tr, také par­tyzán; druhý den pro nemoc­ného vyprav­i­la rod­i­na vůz. Když Klem­pár konečně dorazil domů, rodiče tam nenašel; jak říká, Něm­ci je vyh­nali ze vsi do lesa.[9]

Rod­i­na ho nepoz­nala, byl zničený, vyhublý. Zůstal asi týden a potom mu řekl strýc, aby s nimi šel kopat zákopy, jinak že ho naj­dou Něm­ci a zastřelí ho. Sedlá­ci, kteří nebyli u gardis­tů, tam totiž museli také chodit kopat, a tak si za peníze nají­mali Romy, aby pra­co­v­ali mís­to nich. Později vyš­lo nařízení, že každý musí kopat sám za sebe a platit za prá­ci jim budou Něm­ci. Šel si pro­to do obce Veľký Lip­ník vyřídit [pra­cov­ní] legit­i­maci, ale tam ho ještě s dvě­ma muži obvinili, že byli vojá­ci, a zavřeli je. Otec Fran­tiš­ka Klem­pára měl známého notáře, který mu poradil, aby syn řekl, že byl jenom v pra­cov­ním táboře, nebyl voják, a že černou uni­for­mu zahodil, pro­tože černá přináší smůlu. Pra­cov­ní legit­i­maci nakonec dostal. Z míst­ních Romů s ním chodi­lo pra­co­v­at asi deset mužů, otec, bratři i strý­cové. Klem­párovi pak otekla ruka, a pro­tože se mu nechtě­lo pra­co­v­at pro Něm­ce, šel do obce Stripša,[10] kde mu pol­ský dok­tor, který pra­co­v­al pro Něm­ce, ruku ošetřil a s potvrzením ho poslal za vysoko postaveným gestapákem, který papír podep­sal s poznámk­ou, že do květ­na se může léčit doma.

Asi po měsí­ci přišli před půl­nocí par­tyzáni a mezi Romy vypuk­la pani­ka, pro­tože na sobě měli německé pláště, ale Klem­párův otec, který byl v Rusku jako legionář, poz­nal že to nej­sou Něm­ci, že mlu­ví rusky. Fran­tišek Klem­pár mezi nimi poz­nal staršinu[11] a poz­val je dovnitř. Par­tyzáni při­nes­li pytle jíd­la a Klem­pár jim násled­ně řekl, kde jsou Něm­ci a kudy se pohy­bu­jí. Zůstali asi čtyři dny, v každé rod­ině něk­do z nich bydlel. Klem­párovi řek­li, ať jde s nimi, ale na přání rodičů zůstal. Sot­va par­tyzáni odešli, přišla Svo­bodo­va armá­da, do níž vstoupil v led­nu 1945. 

[1] Patrně zaměňu­je – jako neje­den pamět­ník – Něm­ce s gardis­ty nebo jiný­mi před­staviteli ofi­ciál­ní faši­stické moci. V led­nu 1944 ještě Sloven­sko neby­lo okupováno německ­ou armá­dou. Není ovšem vyloučeno, že pře­suny v cikán­ském pra­cov­ním útvaru, do něhož byl pan Klem­pár zařazen, se děly na pokyn německ­ých porad­ců. (ed.)

[2] Dnes součást Ružomberku.

[3] Osa­da Železnô, dnes součást obce Par­tizán­ská Ľupča.

[4] Křest­ní jméno není uvedeno.

[5] Dnes část měs­ta Lip­tovský Mikuláš.

[6] Patrně Lip­tovská Porúb­ka v okrese Lip­tovský Mikuláš.

[7] Křest­ní jméno není uvedeno.

[8] Obec Veľká Lesná.

[9] Násil­né vys­těhovávání cikán­ských osad z ves­nice se nedě­lo na rozkaz Něm­ců, nýbrž na zák­ladě vyh­lášky sloven­ského min­is­ter­st­va vni­tra ze dne 21. čer­vence 1943. (ed.)

[10] Nenalezeno.

[11] Jméno není uvedeno.

Fran­tišek Klem­pár kšefto­val s lístky na boty a ve městě Svit ho chytil čet­ník, zbil ho a odvedl na police­jní stani­ci. Za šmelinu mu hrozi­ly až tři roky vězení. Na stani­ci však Klem­pár narazil na toho čet­ní­ka, s nímž prchal jako par­tyzán od Lip­tovského Mikuláše. Čet­ník mu dal najíst, odvedl ho k vlaku, koupil mu lístek domů a nechal ho jít.