František Holomek

Fran­tišek Holomek byl zařazen do trans­portu 3. břez­na 1943. Předtím pra­co­v­al ve Víd­ni, a tak ve Veselí nad Moravou zašel za strážníkem Samkem z Vra­co­va s tím, že by se potře­bo­val vrátit do Víd­ně, kde má peníze. Samek mu však řekl, že musí jet, a tak se s celou rodi­nou – první ženou a jejich čtyř­mi dět­mi – dostavil k hostin­ci Na Lapači ve Veselí, odkud je převe­zli do sokolovny ve Starém Městě u Uher­ského Hradiště a potom vlakem přes Ostravu do Osvě­ti­mi. Po pří­jez­du[1] jim vyte­to­vali čís­la (konkrét­ně jmenu­je Polá­ka Bog­dana, pol­i­tick­ého vězně, který je teto­val), ostříhali je a oho­lili jim vešk­eré ochlu­pení. Z Veselí nad Moravou při­je­lo 21 Holomkových a 5 Danielových; z nejbližší rodiny Holomko­va mat­ka, bra­tr a ses­try. Zhru­ba třetí den museli jít do koupel­ny, které se říka­lo lajzunk. Nejprve se museli vyk­oupat, pak dostali nějak­ou injek­ci, po níž byli, jak říká, umrtvení a ztuh­lí. Potom se museli stří­davě nořit do teplé a do stu­dené vody, moc je to pálilo; rozkaz k tomu dal pří­mo dok­tor Josef Men­gele, dohlíželi na ně jiní dok­toři včet­ně pol­ských. Tuto pro­ce­du­ru museli pod­stupo­vat každý týden po celou dobu věznění; říká, že něk­teré děti a ženy tomu podlehly.

Vzpomíná také, že v jakémkoli počasí, i v zimě, museli stát bosí a nazí namačkaní na sebe dvě nebo tři hodiny venku. Napřed byl na blocích čís­lo 16 a 21, nakonec na čísle 14, kde už byl společně s ženou, s níž se po válce ože­nil. V baráku byly nad sebou tři pryčny, na jed­nu se veš­lo jedenáct až dvanáct lidí, čas­to celá rod­i­na. Jíd­lo vozili židovští vězni v bečkách. Holomkovi měli nejprve něco k jíd­lu z domo­va, ale brzy museli jíst lágrovou stravu – řep­nou polévku s kouskem chle­ba, k sní­dani dostali trochu kávy; říká, že když šel z práce, někdy si vyrý­pl pam­pelišky a jedl je.

Nejprve pra­co­v­al při opravě cest, celý den házel lopa­tou. Dozor­ci je bili tak, až něk­teří umírali, mezi nimi i dědeček jeho ženy. Mrtvá těla se dávala na hro­madu a navečer je auta odve­zla do kre­ma­to­ria. Později začal pra­co­v­at v kan­týně, kter­ou vedli polští vězni, s nim­iž se dom­luvil a ska­marádil;[2] dostal tam i svého bra­tra Štěpá­na. Sbíral prázd­né lahve od ovoc­ného vína. Nejprve měl nějaké peníze z domu, popisu­je, že s penězi, respek­tive poukázka­mi a zbožím se tam čile obchodova­lo. Na kan­týnu dohlížel německý dozorce, který jim dával svačiny, takže jedli lépe než ostat­ní vězňové.

V Osvě­ti­mi prodělal tyfus, ale říká, že léč­ba neby­la žád­ná, buď člověk přežil, nebo umřel. Na mar­o­d­ce dostá­vali injekce, po kterých člověk dostal horečku, jemu se také udělaly fleky na noze. Setkal se tam i s Men­gelem, který vězně na mar­o­d­ce prohlížel. Na tyfus umíralo až 200 lidí den­ně, Men­gele pak pro­to začal kon­trolo­vat kuchyně a nařídil, aby děti začaly dostá­vat lep­ší jídlo.

Fran­tišek Holomek říká, že k Židům se dozor­ci chovali hůře než k Romům. Kre­ma­to­ri­um bylo v lese u táb­o­ra a v noci byl vidět dým, který se vznášel z komí­na. V Osvě­ti­mi byl zhru­ba 18 měsíců, pak se dozvěděl od Poláků, že půjde do plynu. Mez­itím se rozhod­lo, že mladí vězni nepůj­dou na smrt, když mohou pra­co­v­at, a tak byl převezen do kon­cen­tračního táb­o­ra Buchen­wald.

Když se Češi v Buchen­wal­du dozvěděli, že do táb­o­ra jedou další čeští vězni z Osvě­ti­mi, vybrali pro ně mezi sebou dva nebo tři pytle chle­ba. Fran­tišek Holomek pra­co­v­al v lomu, lámali a nosili kámen na ces­ty. Vězňové čas­to umírali, něk­teří hladem.

Z Buchen­wal­du ho převe­zli do táb­o­ra Dora, kde je rozdělo­vali na prá­ci do kon­cen­tračních táborů Ehrlich, Harzung a Sach­sen­hausen, kam odve­zli právě Holom­ka. Tam se také dočkal osvobození Rudou armá­dou.[3]

[1] Do kon­cen­tračního táb­o­ra Auschwitz II – Birke­nau dorazili 8. 3. 1943. (ed.)

[2] Nejdříve J. Zamowiec­ki, S. Sch­aben­beck a M. Per­s­ki, po odhalení jejich přehmatů B. Plon­czak a S. Kwiatkows­ki. (ed.)

[3] Kon­cen­trační tábor Sach­sen­hausen osvo­bod­i­la sovět­ská armá­da 22. 4. 1945. (ed.)

Po osvobození strávil v táboře ještě asi tři týd­ny, pak šel na prohlíd­ku a mohl se vydat na ces­tu domů. Šel s další­mi židovský­mi vězni pěšky, nechtěli čekat na auto­busy, které vězně sváže­ly do Prahy. Domů do Veselí nad Moravou se z celé rodiny kromě něho vrátili jen sourozen­ci Štěpán a Drahuša.