František Daniel

Jan Daniel, otec Fran­tiš­ka Daniela, se nar­o­dil v roce 1888. Vyučil se u Vyško­va a v Chvalkovicích se stal obec­ním kovářem. Obec mu postavi­la jednopoko­jový domek, který otec rozdělil a jed­nu část využí­val jako jednodu­chou kovár­nu, v níž měl po před­cích poděděný měch. Jako kovář byl vyh­lášený svou zručnos­tí, vyráběl napřík­lad řetězy nebo kování, a míval i zakázky od stavitelů, dělal tře­ba mat­ice na kole­jnice. Mat­ka Fran­tiš­ka Daniela, Marie Danielová, se nar­o­di­la jako Daňh­elová tak­též v roce 1888 ve Sva­to­bořicích, její mat­ka pocházela z rodu Holomkových. Prý byla hezká, měla svět­lou pleť i vlasy, oblí­bili si ji i sedlá­ci, k nimž chodi­la pomáhat na pole. Uměla si prý zjed­nat pořádek – říká, že když napřík­lad při­jeli Vlachy [olašští Romové (ed.)], požá­dala je, aby jim nedělali ostudu.

Fran­tišek Daniel měl jedenáct sourozenců, z toho patrně devět ses­ter. V roce 1915 se v Novém Rousínově nar­o­di­la Rozálie, Marie zvaná Máňa se nar­o­di­la v roce 1922, ses­tra Štěp­ka zvaná Štefka/​Štefina zemřela ještě před válk­ou na takz­vanou šestineděl­ní tuberkulózu a nejm­ladší ze ses­ter se jmen­o­vala Mila.

Od svých pěti nebo šesti let pomáhal Fran­tišek Daniel otci dmýchat měchy. V zimě roku 1928 ho obec v čele s mís­tostaros­tou Zetk­ou poslala do výchovného ústavu v Moravském Krumlově, pro­tože byl, jak sám říká, dare­bák. Vychodil tam měšťanku a později se tam vyučil kovářem. V ústavu pobý­val deset let a niko­ho z rodiny neví­dal. Jen jed­nou ho po smr­ti ses­try Štěp­ky navštívil šva­gr Ruda, který pocházel z takz­vané Kos­tivárny; dal mu prý sedm set korun a krátce nato se otrávil. Po vyučení vys­lyšel přání rodičů a vrátil se do Chvalkovic, přestože se mu do nuzných domácích poměrů nechtě­lo. Většinu našetřených peněz dal otci, který za ně pořídil krávu, nové vybavení a hrnce. 

Do roku 1938 si vydělal šest­náct tisíc korun, většinu roz­dal rodičům a sourozencům. Vzpomíná také na Romy ze Strážnice, jejichž děti měly světle­jší pleť. Chodili oblékaní v kro­jích jako ostat­ní ves­ničané, navštěvo­vali kos­tel, a jak říká, zapadli mezi gádže. Součas­ně uvádí, že tehdy neex­is­to­va­lo, aby něk­do z Romů neměl takz­vanou cikán­sk­ou legit­i­maci; jejich rod­i­na je měla také, přestože žili v Chvalkovicích odjakživa.

Když měly obce v roce 1941 nebo 1942 dodat do trans­portů lidi,[1] na Moravě tehdy podle něho sbírali větši­nou Romy. V Chvalkovicích byli jed­iná rom­ská rod­i­na, otce a dva šva­gry tedy odve­zli na veli­tel­ství do Brna. Vydali se pro­to prosit o otco­vo prop­uštění českého Roma jménem Nový,[2] který měl úda­jně velké slo­vo, ale neza­řídil nic a oni sami se báli, že si je tam také necha­jí. Během šesti týd­nů poslali otce do Osvě­ti­mi a za dva měsíce přišel telegram, že zemřel. Fran­tišek Daniel tomu nemohl uvěřit a vydal se do Pol­s­ka, aby otci pomohl k útěku. Byl šokován z toho, jak to v Osvě­ti­mi vypada­lo. Na místě ho chytili a na tři měsíce uvěznili za nepo­v­olené překročení hran­ice, ale utekl a dostal se domů. Musel se však skrý­vat, pro­tože v roce 1942 plati­lo po aten­tá­tu na Rein­har­da Hey­dricha stan­né prá­vo a na Daniela byl vydán zatykač. Mno­ho Romů z Moravy včet­ně něk­terých členů jeho rodiny tou dobou inter­novali v Hodoníně u Kunštá­tu, mat­ka se ses­trou však byly na svo­bodě. Ses­tru Rozálii z táb­o­ra pro­pustili poté, co dala ve Vyškově české­mu nadřízené­mu táb­o­ra jménem Zajíc nějaké zla­to. Kromě něho tábor řídil říšský Němec Herc [Franz Herzig (ed.)]. Později ses­tru znovu odvlek­li do táb­o­ra,[3] spolu s Danielovým šva­grem ale neměli značku Z.[4] Když jed­nou přišel domů, byl tam obec­ní poli­ca­jt s německ­ý­mi poli­cisty. Ses­tru a matku sebrali a chtěli je kousek od Ivanovic zastřelit, ale Fran­tišek Daniel se přih­lásil a požá­dal, aby namís­to nich odvedli jeho. Odve­zli ho na police­jní ředi­tel­ství do Brna. Jed­no­mu z mužů, který se s ním na cele ocitl na jed­nu noc pro opi­lost, odcizil fran­couzské zlaté hodinky, které mu po třech měsících poslouži­ly jako úplatek pro Zajíce, aby ho z Brna převe­zli za rodi­nou do Hodoní­na u Kunštá­tu. Z okna ředi­tel­ství totiž sle­doval trans­port žen s dět­mi, o nichž se později dozvěděl, že je převáželi do Osvě­ti­mi. V hodonín­ském táboře inter­novali spolu s Fran­tiškem Danielem také zbý­va­jící asi třicetičlen­nou skupinu Romů z Ivančic a Oslavan.

Po pří­jez­du do táb­o­ra ho do kni­hy zap­sal [Miroslav] Výro­ba, který byl známý tím, že každého nového vězně přiví­tal fack­ou. Daniela se ale zastal Zajíc s tím, že je inteligent­ní a vyučený. V táboře byly bloky zvlášť pro svo­bod­né vězně a pro ženaté a vdané s dět­mi. Zpočátku byly celé rodiny na jed­né palandě, později dali ženy a muže zvlášť a obě části dělila závo­ra, která se oko­lo deváté hodiny zavírala.[5] V třetím bloku byli šev­ci, pod ním mar­o­d­ka, kter­ou měl na starosti Výro­ba. Celý tábor byl vybu­dován na mírném svahu, strážní věže byly na horním okra­ji. Když se něk­terý z mužů zdržel na bloku u své ženy, čekaly ho kopance a bití. U bloku čís­lo 1 stá­ly maringotky a vozíky inter­novaných Romů bez kol a v nich byli nemoc­ní. Nikdo k nim ale nechodil, jen když vězně potře­bo­vali spočí­tat. Jak říká, poumírali bídou, hla­dy a trápením.

V sobo­tu bývala prohlíd­ka, takz­vaná čis­to­ta. Když četaři u něko­ho našli vši, dostal bití. Daniel se jed­nou zep­tal Výro­by, jemuž se úda­jně zalí­bil pro­to, že uměl číst a psát, jestli se kon­tro­la provádí i u četařů. Napříště tak odhalili vši u Sláv­ka Daniela, který také dostal bití.

V táboře se vstá­va­lo kolem půl šesté, v šest se vydá­vala k sní­dani černá káva, dětem a nemoc­ným občas i bílá. Dále mívali omáčky a nejlepší byly masové koňské a občas i vepřové konz­ervy, v nichž však někdy byli červi, takže člověk musel dávat pozor. Večeře se vydá­vala kolem sed­mé nebo osmé hodiny a měli k ní napřík­lad kroupy. Stra­va v táboře byla podřad­ná a rozhod­ně né výživná, a tak pokud měli něk­teří Romové v táboře peníze nebo šperky, dávali je Danielovi,[6] aby jim za to při­nesl na přilepše­nou chle­ba a cig­a­re­ty. V táboře také fun­go­val černý obchod s potrav­ina­mi a cig­a­re­ta­mi, které tam přinášeli příbuzní. Vězňové, kteří s sebou měli peníze, si mohli nakupo­vat u Výro­by a on jim částku strhl z kon­ta – za pecen chle­ba se úda­jně plati­lo sed­mdesát korun, cig­a­re­ta stála tři nebo čtyři koruny. Kuchařem byl v táboře Chromý, trestanec, který měl na Romy spade­no, a při čekání ve fron­tě na jíd­lo dostá­vali při sebe­menším pro­hřešku bití. Svo­bod­ní dostá­vali jíd­lo do vojen­ských šálků, ti s rod­i­na­mi měli hrnce, kon­trolo­va­lo se však, aby žád­ný nedostal víck­rát než jed­nou – k tomu slouži­ly kar­ty, které obvyk­le děroval Výro­ba, ale někdy i Kvě­ta,[7] která pomáha­la dětem na svět. Fran­tišek Daniel se s ní znal ještě z doby před válk­ou, kdy byli kamará­di, a říká, že měla úda­jně velký vliv na Výrobu, jenž do ní byl zamilo­vaný. Kromě ní tam slouži­la další rom­ská ošetřo­vatel­ka Máňa [Marie Chvalkovská (ed.)]. Na zák­ladě toho, co říkali romští vězňové převezení do Hodoní­na u Kunštá­tu z táb­o­ra v Letech u Písku, si Fran­tišek Daniel mys­lí, že stra­va v Hodoníně byla lep­ší než v Letech. Do let­ského táb­o­ra dokonce z Hodoní­na dováželi něk­teré potraviny, napřík­lad vločky, mou­ka nebo moučkový cukr. Za zásobování hodonín­ského táb­o­ra byl zod­pověd­ný [Antonín] Růžič­ka, který spolu s Bohu­milem Danielem a dalším nej­men­o­vaným [patrně Tomáš Ondráš Růžič­ka (ed.)] jezdili pro záso­by do nedalekých Ned­vědic. Růžič­ka měl psa, kterého s obli­bou pouštěl na vězně; pes jim trhal šaty a kousal je do krve. 

Fran­tišek Daniel říká, že vážil devadesát kilo a v táboře si na něj kromě Kast­la z kuchyně [Pius Tastl, rak­ouský Rom (ed.)] nikdo netrou­fl. Když měl jed­nou za něco dostat bití, řekl mu Výro­ba, aby při vykonávání trestu nahlas křičel, ovšem mlátil vedle něj. Také mu nabídl mís­to na ošetřovně. Vzpomíná na krutého rom­ského dozorce jménem [Blažej] Dydy, který vězně trýznil. Jed­nou se Daniel zastal ženy, která měla dřevě­nou nohu. Když ji Dydy kopl, Daniel ho ztloukl, potom ale zbili i jeho; říká, že čas­to doplá­cel na svou povahu, když se zastá­val druhých. Vzpomíná také na [Raimun­da (ed.)] Nového, kterého inter­novali v Hodoníně u Kunštá­tu, ovšem skončil v Berlíně a byl popraven – podle Daniela kvůli tomu, že bral od lidí úplatky a sli­bo­val jim, že zařídí, aby nemuseli do trans­portu. Čet­ní­ci měli v táboře úda­jně velk­ou moc, mohli kohokoli zlikvi­dovat; napřík­lad vězni Tomáši Holomkovi roz­bili brýle, zfack­o­vali ho a poslali ho do Osvětimi.

Vězňové hodonín­ského táb­o­ra pra­co­v­ali den­ně osm až dvanáct hodin za každého počasí na výs­tavbě sil­nice. Měli jen krumpáče a lopaty, tvrdší vrstvy se odstřelo­valy a hlínu a kame­ny pak odváželi vozíky.

Vypráví také o hod­ném židovském lékaři [Alfré­du] Mílkovi , kterého trans­porto­vali do Pol­s­ka a Daniel se s ním potkal opět v Birke­nau. Když v táboře vypukl tyfus, museli se desát­ní­ci a četaři vys­těho­vat z baráku, v němž pak byla zřízena nemoc­nice. Fran­tiš­ka Daniela a Tomáše Holom­ka tam poslali, aby pomáhali nemoc­ným, nosili jim jíd­lo, udržo­vali pořádek a vynášeli fekálie. Daniel říká, že podle něho tam vši záměrně nas­trčili; viděl sbírat šatové vši a stinky do sklenek. V táboře také čas­to umírali novorozen­ci, pro­tože neměli plínky – jak říká, jed­no k druhé­mu. Účast­nil se pohřbů v nedalekých Čer­novicích, nosí­val dět­ské rakve. Na tam­ním hřbitově zpočátku zemřelé vězně [nejen děti] pochová­vali, farář dokonce vykropil hrob. Když však začal počet úmrtí narů­s­tat, obec se podle Daniela zalekla tyfové nákazy a mrtvé pro­to začali pochová­vat do jámy za táborem. Když něk­do zemřel, dali svlečené tělo do már­nice na stůl, zabalili ho do mod­rého papíru, ováza­li provázkem a odnes­li do jámy. Pod kuchyní byla díl­na, v níž tam­ní civil­ní zaměst­nanec vyro­bil asi třímetro­vý dřevěný kříž. Pokud patřil zemřelý k příbuzným, jeho tělo do jámy položili, jinak tam ale mrtvé házeli zle­va dopra­va, nasy­pali na ně hlínu, a když byla řada plná, pokračo­va­lo se dál.

Jed­nou za měsíc při­jížděli do táb­o­ra lidé z brněn­ského ředi­tel­ství a vel­mi nemoc­né nebo velitelům nesym­pat­ické vězně vybírali do trans­portu do Birke­nau. Shromáždili je u vrát­nice a potom při­jeli esesá­ci, ale české vedení se snaži­lo akci zdržo­vat s odůvod­něním, že mezi vězni jsou nakažení tyfem. Nakonec zby­lo v táboře asi třicet vězňů. Fran­tišek Daniel se držel se ses­trou Máňou, ale spolu s Holomkem ho Výro­ba poslal do postele, kde měli před­stírat, že nej­sou schop­ni trans­portu; od ses­try se pro­to musel odd­ělit. Máňa nakonec odjela do Birke­nau, kde Romové z Hodoní­na obý­vali blok čís­lo 9. Zbylí vězňové zůstali v Hodoníně měsíc kvůli úklidu táb­o­ra. Stra­va už tehdy byla lep­ší, najedli se prý dosy­ta. Poloviční Romy nakonec pro­pustili a ostat­ní odve­zli do Brna do robot­árny, kam přive­zli další Romy z Moravy. Společně s posled­ním rom­ským hro­mad­ným trans­portem z pro­tek­torá­tu poslali Fran­tiš­ka Daniela 28. 1. 1944 do Birke­nau. Říká, že to bylo peklo – prše­lo, lidé plakali, na hran­icích je předali přís­lušníkům SS. Od dub­na do květ­na 1944 byl v Buchen­wal­du a potom byl nasazen na prá­ci v táboře Dora– Mit­tel­bau.

Válku nepřežili rodiče a sedm ses­ter včet­ně nejm­ladší Mily, která zahynu­la se svým ani né ročním synkem.

[1] Patrně oso­by považo­vané za takz­vané aso­ciá­ly. (ed.)

[2] Raimund, inkli­no­val k oku­pan­tům. (ed.)

[3] V roce 1943 trans­portem pro takz­vané aso­ciá­ly do táb­o­ra Auschwitz I, o rok později do Ravens­brücku. (ed.)

[4] Zige­uner – označení pro cikány, cikán­ské míšence a oso­by žijící cikán­ským způ­sobem života.

[5] V říjnu 1942 zprovoznili další dva starší dřevěné baráky, menší pro vězně, druhý menší sloužil od pros­ince 1942 jako izo­lace; počátkem násle­du­jícího roku se otevře­ly další dva uby­to­vací bloky. (ed.)

[6] Bohu­mil, měl na starost maš­tale a koně, s nim­iž jezdil mimo tábor pro jíd­lo. (ed.)

[7] Marie Ondrášová, rom­ská táborová ošetřo­vatel­ka. (ed.) Viz její vzpomín­ka v databázi.

Fran­tišek Daniel válku přežil společně se ses­trou Rozálií. S první manželk­ou Her­mí­nou zvanou Jar­ka nebo Jari­na, rozenou Holomkovou, se seznámil v hodonín­ském táboře. Byla mimo jiné ses­třenicí právní­ka Tomáše Holom­ka. Podruhé se ože­nil s Mar­gi­tou, rozenou Gáborovou. Měl dvanáct dětí. Dlouhodobě spolupra­co­v­al s Muzeem rom­ské kul­tu­ry v Brně.