pan Fedák

Pan Fedák říká, že v roce 1939 šel na [vojen­ské] cvičení, byla mobi­lizace; za dva měsíce ho poslali k Prachat­icím, pro­tože se zabíraly hran­ice.[1] Po návratu byl doma měsíc a opět ho vza­li na vojnu, do takz­vané kávové armády, kam brali jen Romy. Poté byl v táboře v Bystrém, kde stavěli most na budované železni­ci Prešov – Strážske. Z domo­va ho sebrali pří­mo gardisti, kteří nenáviděli Romy – Fedák říká, že ​„Cikán a onuce, to pro ně bylo jed­no a totéž“. Brali toho, kdo byl neza­měst­naný, jenže tehdy Romy nikdo do práce nevzal. Kdo chtěl podle jeho slov sehnat prá­ci, musel nejdříve koupit padesát nebo sto vajec či pěknou husu nebo slepi­ci a pod­strčit to Slovákovi, až potom ho možná zaměst­nal. Když někde něco stavěli, o prá­ci přiš­lo prosit tře­ba osmdesát nebo sto lidí, ale stavi­tel si vybral jen pět nebo deset mužů. V místech, kde byly lesy, se řeza­lo dříví do metrů. Za tři nebo čtyři metry nařezaného dříví si člověk vydělal osm nebo dvanáct korun na tři lidi.

V pra­cov­ním táboře byl Fedák rok, inter­nováni tam byli hlavně Romové, ze Slováků drželi v Bystrém ty, kteří byli pro­ti gardis­tům. V táboře byli jen muži, rom­ské ženy viděl Fedák v jiném lágru. Romů z Hrabovce tam bylo asi pětatřicet, vrátili se čtyři. S Fedákem tam byli také jeho tři švagři. Pra­co­v­ali dvanáct hodin den­ně, jedli to, co našli na poli, řep­nou nať, kradené bram­bo­ry, na barákách to potom vařili na malých kamínkách. Když byla železnice dostavěná, pustili ty, co se dobře chovali, domů. Fedák se vrátil domů společně se švagry.

Když nasta­la mobi­lizace pro­ti [Sloven­ské­mu národ­ní­mu] povstání, účast­nil se Fedák tažení pro­ti par­tyzánům. Slová­ci se tehdy par­tyzánů báli, říkaly se o nich různé výmys­ly, napřík­lad že vyd­loubá­va­jí oči, vyřezá­va­jí jazyky, rozřežou lidi, dají do nich kamení a zase je zaši­jí. Fedák jed­nou v lese na ruského par­tyzá­na narazil, byl ověšený medaile­mi a měl automat; on sám měl jen pušku. Bál se, ale musel s ním jít pod Ďumbier, kde měli par­tyzáni stanoviště. Bylo jich tam asi sto padesát, zrov­na se myli, holili, k tomu jim hrála har­moni­ka. Dostal jíd­lo a cig­a­re­tu. V noci Rusové vys­třelo­vali barevné rake­tové signá­ly, aby ostat­ní par­tyzáni věděli, kde jsou. Fedák měl stra­ch, že je chytí vojá­ci, a lito­val, že nešel podél poto­ka, ale lesem. Říká, že pak na koni při­jel Čapa­jev,[2] přivedl s sebou z pol­ské fron­ty asi padesát mužů a řekl, že mezi par­tyzány nes­mí být ani jeden sloven­ský voják, pro­tože doš­lo k nějaké zradě. Při­jel tam však jeden Slovák z obce Ružomberok, Jozef Kor­mand, který dělal správce a rozuměl financím. Při­dal se k par­tyzánům, utvořil legii s čistě sloven­ský­mi vojáky a dělal jim velitele; k jeho skupině se Fedák připo­jil. U Ban­ské Bystrice narazili na německ­ou pře­silu a par­tyzáni se rozprch­li. Fedák se společně s další­mi schová­val v jámách u Svätého Kríže, kde je Něm­ci obklíčili a našli. Zajat­ci museli jít bez jíd­la dva dny a jed­nu noc pěšky do Budapešti. Když procházeli ves­nice­mi, odkud něk­teří zajat­ci pocházeli, míst­ní gardis­té jich tak­to asi pět set takz­vaně vyreklam­ovali. Fedák byl z východu a nikdo ho nez­nal, a tak pokračo­val dále. Jeho žena netuši­la, co se s manželem děje – myslela si, že odjel do Rus­ka, je u par­tyzánů, že ho zajali nebo že je mrtvý.

Fedák skončil v kon­cen­tračním táboře Mau­thausen. Podle jeho slov ​„sbírali Židy, cikány né, ale nakonec doš­lo i na Romy“. Pokud měl něk­do svět­lou pleť, ten před Něm­ci ještě jakž takž obstál, ale tmavých se nikdo na nic nep­tal. Museli kopat široké a asi třicet metrů hluboké zákopy pro­ti tankům. Pra­co­v­ali pat­náct hodin den­ně, vraceli se v osm večer. Říkali jim, že pokud se něk­do z nich opováží utéct, bude každý pátý vězeň zastře­len. K jíd­lu dostá­vali kousek chle­ba na tři dny. Na záchod se chodi­lo kolem kuchyně, a tak si prý někdy nabrali do kapes a za košili vyhozené zbytky – slup­ky od bram­bor, chle­ba, kosti nebo různé odkro­jky; na baráku si to potom vařili. Ces­tou do práce také sbírali pam­pelišky na vaření. 

[1] Demo­bi­lizace, zahá­jená po při­jetí mni­chovské dohody, byla ukonče­na už v pros­in­ci 1938 a stav bran­né poho­tovosti stá­tu skončil 28. 2. 1939.

[2] Zře­jmě tím mys­lí něko­ho z par­tyzán­ského odd­ílu Čapa­jev, poj­men­o­vaného podle leg­endárního ruského vojá­ka Vasil­i­je Ivanoviče Čapajeva.