Eleonora Kosová

Rod­i­na Bystřick­ých bydlela ve Vyškově, prý na židovském hřbitově. Otec Mar­tin Bystřický živ­il rod­inu jako koňský han­dlíř a povozník, mat­ka se jmen­o­vala Antonie, rozená Richtro­vá. V roce 1925 se jim nar­o­di­la první dcera Antonie, dva roky nato Bože­na. Nejs­tarší syn Antonín přišel na svět v roce 1933 a rok po něm násle­doval bra­tr Jan. Sousedé ve Vyškově se k nim prý chovali per­fek­t­ně. Eleono­ra s Antonií a bra­trem Antonínem měli svět­lou pleť po tatínkovi, Eleono­ra po něm zdědi­la i mod­ré oči.

Jed­no­ho večera v roce 1942 začali rodiče balit věci s tím, že je míst­ní čet­ník nabá­dal, aby utek­li, jinak by prý museli do kon­cen­tračního táb­o­ra. Byla noc, když odešli, procházeli pak lesy a pol­ní­mi ces­ta­mi, a nakonec se ukryli v lesích oko­lo Buchlo­va. Spolu s Bystřick­ý­mi prchali i strýc Adolf Richtr a otcův bra­tranec Jakub Richtr z Vyškova. 

Jed­no­ho jarního či let­ního rána roku 1943, když přečká­vali noc v blízkosti sil­nice, si jich všiml povozník s koň­mi. Zře­jmě se dom­ní­val, že jde o par­tyzány, neboť ned­louho nato rod­inu obklíči­lo gestapo a čeští poli­cisté. Mat­ka, která se zrov­na vráti­la ze vsi z nákupu, se s pětile­tou Eleonorou v náručí chtěla scho­vat za strom, ale zpo­zoroval je jeden z uni­for­movaných, který prý špat­ně mluvil česky, začal jim sprostě nadá­vat a nebezpečně vyhrožo­vat. Nato rod­inu odve­zli do vězení ve Zdounkách. Šlo o provi­zorní vězni­ci, jed­nu velk­ou míst­nost, kde se pohy­bo­val bachař či klíčník a jeho žena, oblečená do moravskoslováck­ého kro­je. Chtěli zadržené Romy rozdělit, umístit zvlášť muže a chlapce, zvlášť ženy a dívky. Malá Eleono­ra měla být zařazena mezi kluky ste­jně malé jako ona, ale dala se do pláče, pros­myk­la se poli­cistům pod ruka­ma a nechtěla se pustit maminky, pro­to mohla nakonec zůs­tat s ní. Vzpomíná si, jak den­ně dostá­vali do šálků bram­borový guláš, jíd­lo však bylo cítit mýdlem, které do něho prý snad záměrně strouhali. Spolu s nimi byli ve Zdounkách inter­nováni také par­tyzáni, kteří se ste­jně jako oni ukrý­vali v lesích. 

Asi po dvou nebo třech měsících[1] odve­zli Bystřické do robot­árny, věznice v Brně na Cejlu. Zde získali ochranu díky zná­mosti otce s míst­ní­mi pro­tek­torát­ní­mi poli­cisty z dob škol­ní docházky ve Vyškově. Krim­inál­ní revírní inspek­tor [Kle­ment] Boda, [Oldřich] Nejezch­le­ba a [Rudolf] Veselý[2] prý jejich spisy dávali dospo­du, aby na ně nepřišla řada, když se určo­va­lo, kdo bude depor­tován do Osvě­ti­mi, koho umístí do jiného kon­cen­tračního táb­o­ra a kdo bude prop­uštěn. Mat­ka a Eleonoři­ni sourozen­ci, ses­tra a bra­tr, měli všich­ni tmavší pleť, pro­to je ukryli v cele, kter­ou gestapo úda­jně nez­na­lo. Ostat­ní čle­ny rodiny, jak říká, uka­zo­vali. Tváří v tvář se tak potkala s [Franzem] Herzigem, krim­inál­ním tajem­níkem německé krim­inál­ní poli­cie, a dodnes pamatu­je, jak ji chy­tal za ušní boltce a říkal o ní německy, že není ​„žád­ná Cikán­ka.“ Zaručili se pak za ně i výše zmínění poli­cisté s tím, že rod­i­na vždy žila řád­ně, nikdy nekočo­vala, otec vždy pra­co­v­al. Díky tomu je mohli v roce 1944 propustit. 

[1] Nevzpomíná si přes­ně, připomíná svůj útlý věk.

[2] Police­jní náčel­ník (ed.)

Čeští poli­cisté [Oldřich] Nejezch­le­ba a [Rudolf] Veselý prý nadále pra­co­v­ali u krim­inál­ní poli­cie. Eleono­ra Kosová se prov­dala za Bruna Kose, jenž byl z židovské rodiny a násled­kem věznění v kon­cen­tračním táboře pobíral invalid­ní důchod. 

Kosová nejprve pra­co­v­ala jako zdravot­ní ses­tra, po roce 1989 provo­zo­vala v Prostějově obchod s módou.