Elena Lacková

Ele­na Lack­ová (1921, Veľký Šar­iš, okres Prešov – 2003, Košice) byla rom­ská spiso­vatel­ka, bás­níř­ka a dra­matič­ka, jed­na z vůdčích osob­nos­tí etnoe­man­ci­pačního hnutí Romů na Sloven­sku. Poezii začala psát už před válk­ou jako ško­lač­ka. Naděj­nou tvor­bu Ele­ny Lack­ové přeruši­la vál­ka: týden před její­mi osm­nác­tý­mi narozen­i­na­mi byl vyh­lášen Sloven­ský stát a rod­i­na začala čelit represím. V roce 1940 se prov­dala za Joze­fa Lac­ka z Kapušan, který byl násled­ně na rok odve­den do táb­o­ra nucených prací Petič. V listopadu 1943 zaži­la s rodi­nou likvi­daci jejich osady.

Po válce vstoupili s manželem z přesvědčení do KSČ a začali se věno­vat osvě­tové čin­nos­ti. V roce 1948 nap­sala svou první divadel­ní hru Hořící cikán­ský tábor o perzeku­ci Romů za druhé svě­tové války, nacviči­la ji s vlast­ním sou­borem a poté s ní objížděla celé Českosloven­sko. Vychovala 5 dětí a ve svých 42 letech se přih­lási­la k dálkové­mu studiu na Fakultě nov­inařiny a osvě­ty Uni­verz­i­ty Karlovy, kde v roce 1970 jako první Rom­ka ze Sloven­s­ka pro­movala. Bylo jí 49 let a tou dobou už měla devět vnoučat.

Lack­ová je autork­ou řady tex­tů, rozh­lasových a divadel­ních her. Nejznámější je její auto­bi­ografie Nar­o­di­la jsem se pod šťast­nou hvěz­dou, která vzešla ze spolupráce s indoložk­ou a romistk­ou Mile­nou Hüb­schman­novou. Za Lack­ovou jezdi­la Hüb­schman­nová v letech 1976 až 1984 a její vyprávění nahrá­vala v romšt­ině. Přep­sané, přeložené a redigo­v­ané vzpomínky se podaři­lo vydat až v roce 1997 v nakla­da­tel­ství Triáda.

Ele­na Lack­ová byla jako první rom­ská osob­nost oceně­na vysokým stát­ním vyz­na­menáním – Řádem Ľudoví­ta Štúra III. třídy, které jí udělil sloven­ský prezi­dent Rudolf Schus­ter v roce 2001. Sloven­ský prezi­dent ji rovněž vyz­na­me­nal pamět­ní medailí za celoživ­ot­ní úsilí při­blížit hod­no­ty rom­ského náro­da nerom­ské společnos­ti a za umělecké ztvárnění holokaus­tu Romů.