Eduard Holomek

Otec Eduar­da Holom­ka Fran­tišek (1885 – ¹⁹⁴³⁄₄₄) pra­co­v­al v Kyjově ve sklárnách jako pomoc­ný děl­ník, mat­ka Fran­tiš­ka (rozená Daňh­elová, 1885 – ¹⁹⁴³⁄₄₄) posluho­vala v rod­ině židovského řezní­ka jménem Stra­ch. Za prá­ci dostá­vali peníze, ale pro osmičlen­nou rod­inu to nes­tači­lo, děti pro­to chodi­ly větši­nou bosé. Eduard Holomek měl tři ses­try a dva bra­try: Žanku (křtě­nou Terezie, 1911 – ¹⁹⁴³⁄₄₄), Šte­fku (křtě­nou Rozálie, 1914 – ¹⁹⁴³⁄₄₄), Annu (1920 – ¹⁹⁴³⁄₄₄), Václa­va (1924 – ¹⁹⁴³⁄₄₄) a Dra­hosla­va (1926 – ¹⁹⁴³⁄₄₄). Rod­i­na měla v Kyjově dřevěný domek s veran­dou, kuchyní a poko­jem. Děti chodi­ly do školy, rodiče byli negramot­ní. Eduard vycházel se spolužáky dobře, chodili k nim před dům hrát kopanou. Holomkovy také navštěvo­val aka­demický malíř Josef Prokop a mal­o­val je, zvláště Eduardovu ses­tru Annu, která byla krás­ná. V roce 1936 Eduard Holomek ukončil školu a začal ste­jně jako otec pra­co­v­at ve sklárnách.

Vše se zača­lo zhoršo­vat s pří­cho­dem německ­ých vojsk. Asi v roce 1941 přišel za Eduar­dem Holomkem jeho bývalý spolužák Cyril Dufek, který pocházel z německé rodiny, a oznámil mu, že Holomkovy pošlou do kon­cen­tračního táb­o­ra. Pro­tože pra­co­v­al na úřadu práce, dokázal Eduardovi zařídit prá­ci ve Víd­ni, tedy i výjimku z trans­portu. Holomek váhal, neboť dosud nikdy neces­to­val vlakem, a tak s ním Cyril Dufek poslal do Hodoní­na ještě jed­no­ho spolužá­ka, který mu na ces­tě pomohl a ukázal mu, kterým vlakem má jet.

Když dojel do obce Enzes­feld jižně od Víd­ně,[1] potkal svého bra­trance Rudol­fa Daniela (narozen 1905), který uprchl už dříve a pra­co­v­al v míst­ní továrně na muni­ci [Enzes­felder Met­all­w­erke AG]. Začal tam také pra­co­v­at, dokonce zajel do Kyjo­va pro mladšího bra­tra Václa­va, kterého chtěl odvézt na prá­ci a zachránit, ale rodiče ho prosili, aby rych­le odjel, že ho hleda­jí čet­ní­ci, a bra­tr Václav zůstal doma.

Po čase v továrně přišli na to, že Eduard Holomek i Rudolf Daniel jsou Romové, a odve­zli je do táb­o­ra Maria-Lanzen­dorf, kde strávili asi rok.

K jíd­lu dostá­vali ráno chle­ba s teplou vodou, v poledne kvačkovou [tuřínovou] polévku, chle­ba a kousek kunerolu [mar­garín, náhraž­ka más­la]. Na cimře jich bylo asi třicet nebo čtyřicet, samí Češi. Po celém obvo­du zdí byly palandy. Vězni se vzá­jem­ně pod­porovali a drželi spolu, pokud něk­do nemohl, ostat­ní pra­co­v­ali za něj. Byl to pra­cov­ní tábor, lidé v něm nejčastěji umírali hla­dy nebo na úplavi­ci. Dozor­ci byli větši­nou Chor­vaté a byli krutí, pouze jeden – Rakušan, které­mu říkali Panen­ka – niko­ho nebil.

V táboře byli lidé mno­ha národ­nos­tí, hlavně Rusové a Řekové; Rusové byli v areálu ve zvlášt­ním vězení. S bra­trancem pak Eduard Holomek ztratil kon­takt, byl na jiném bloku. Pra­co­v­al u sedlá­ka a v Majdlinku [Mödling (ed.)] na nádraží vyk­lá­dal z vlaku kame­ny. S jed­ním kamará­dem odtam­tud utekl, když byl hlí­dač se psem na druhé straně nádraží. Nejdříve jeli do Víd­ně a odtam­tud chtěli do Bře­clavi. Stani­ci před Bře­claví však probíha­la pasová kon­tro­la, a pro­to vys­toupili a šli pěšky přes les do Staré Bře­clavi. V lese potkali Něm­ce s pis­tolí, který je donu­til vrátit se zpátky do Per­nitálu [Bern­hard­sthal v Dol­ním Rak­ousku] na čet­nick­ou stani­ci, kde uvedli, že pracu­jí ve Staré Bře­clavi u sedlá­ka. Nevěřili jim a po týd­nu vyšetřování je poslali do vaz­by ve vídeňské vězni­ci. Eduard Holomek se snažil vys­tupo­vat pod jménem Oldřich Eduard Portyš, ale nepo­moh­lo mu to a po něko­li­ka měsících skončili znovu v táboře Maria-Lanzen­dorf. Esesá­ci se jich ptali, jestli už tam byli, ale Eduard Holomek zapíral, takže ho začali surově bít. Přiz­nal se, až když šli ostat­ní vězni z práce a jeden Rom mu to poradil. Dali ho na samotku, kde byl třináct dní bez jíd­la, jen jed­nou za tři dny dostal napít vody. Pak opět začal chodit do práce, kde pra­co­v­al až do léta 1944, kdy je odvedli na prá­ci k fir­mám. Chy­běli děl­ní­ci, a tak ho přidělili k zed­níkům, odkud v listopadu 1944 utekl a vlakem se dostal přes hran­ice. Dojel až ke své ses­třeni­ci Rozíně Holomkové (1903 – 1989) do obce Neso­vice, u níž se skrý­val až do konce války.

Zbytek rodiny – otce, matku i všech­ny sourozence – depor­to­vali[2] rov­nou do Osvě­ti­mi. Ses­tra Anna se předtím prov­dala za nerom­ského obchod­ní­ka s látka­mi a pra­co­v­ala v Brně jako služ­ka, což ji moh­lo zachránit, ale když se doslech­la, že rod­i­na je na brněn­ských jatkách shromáždě­na k trans­portu, násle­dovala je a sdílela jejich osud. Nikdo z nich se nevrátil. 

[1] Soud­ní okres Pot­ten­stein v Dol­ním Rak­ousku. (ed.)

[2] Trans­port z 19. 3. 1943. (ed.)