Dezider Daduč

Otec Dezidera Daduče Michal se nar­o­dil v roce 1902. Michalův otec padl v první svě­tové válce, a tak chlapec vyrůstal od dvanác­ti let u bohatých Židů v Pozdišovcích, kde se naučil řeznick­é­mu řemes­lu a kde pomáhal až do roku 1939. Po svat­bě se Michal Daduč živ­il pletením košťat a košů. Od roku 1931 byl komunista.

Mat­ka Dezidera Daduče Zuzana se nar­o­di­la v roce 1902, pocházela z Ujlaku[1] a pra­co­v­ala u sedlá­ka, který měl mlýn v obci Močar­many[2] – za prá­ci dostá­vala třet­inu úrody bram­bor. Dezider Daduč pásl jako chlapec krávy u bohatého sedlá­ka, který mu za to dával nové boty, oblek a tři metráky pšenice. Ve mlýně jim pak pšeni­ci nam­leli na mouku, a pro­tože měli dost bram­bor, nežili si špatně.

Rodiče pocházeli z obcí, které jsou od sebe vzdálené pat­náct nebo dvacet kilo­metrů. Oba měli příbuzné v obci Las­tomír a jejich prostřed­nictvím se také seznámili. Mat­ka tehdy neuměla sloven­sky, mluvi­la jen maďarsky. V Pozdišovcích pak bydleli asi dvacet metrů za ves­nicí v osadě schované mezi kop­ci; v dom­cích z nepálených cihel tam žilo asi třicet rodin. Téměř každý Rom v osadě byl muzikant, celkem tam byly tři kape­ly, které chodi­ly hrát na svat­by a na zábavy. Dadučův pan­tá­ta mu říkal, že z hraní nosil domů dětem plnou basu jíd­la – koláčů a slad­kostí. Otec Dezidera Daduče nebyl hudeb­ník, podle jeho slov se v živ­otě jenom dřel. 

[1] Dnes obec Veľké Zálužie.

[2] Dnes část obce Petrovany.

Když v roce 1939 začala vál­ka, v Pozdišovcích se vlast­ně nic nedě­lo, vzpomíná pan Daduč. Něm­ci pouze táh­li na Ung­var čili Užhorod, na Rusko a Ukra­jinu a Romové jim na tanky házeli kytky. První dva roky samostat­ného Sloven­s­ka byly prý ještě dobré; zlom nastal, když se v roce 1941 chopili moci gardisti. Téhož roku začali odvážet míst­ní Židy. Jed­no­mu z nich se podaři­lo dostat z vlaku, při­dal se k par­tyzánům, získal hod­nost poručí­ka a po válce odešel do Izraele. Po odvlečení Židů se Romové začali bát a brzy zača­lo být zle i s nimi – nemohli do měs­ta, do ves­nice, nakupo­vat, do společnos­ti. Na dodržování pořád­ku dozíral policista jménem Pačaj.[1] Chodil s velikán­sk­ou holí, měl kolem sebe šest nebo sedm lidí. Daduč vzpomíná, že otec ho jako jedenác­tiletého vzal do měs­ta, aby mu koupil boty, ale spatřil je Pačaj a začal je honit. Zastali se jich lidé z ves­nice, kteří s otcem pra­co­v­ali, a tak je nechal být, jinak by prý otce klid­ně utloukl k smr­ti. Jindy musel Dezider Daduč čet­níkům vyčis­tit kola a pak přinést pali­ci, kter­ou ho tak zbili, že se z toho pomočil. Zastal se ho uči­tel jménem Durkot,[2] čet­níkům vynadal a od té doby prý od nich měl pokoj. Po válce se dozvěděli, že uči­tel to hrál na obě strany, na oko gardista, v duchu komu­nista. Uči­tel ho měl rád, dal mu boty po své dceři, aby nechodil bos, ale Daduč stihl vychodit jen pět tříd v obec­né škole, pro­tože Něm­ci potom obsadili ves­ni­ci a Romové už nikam nemohli.

Mezi sloven­ský­mi oby­vateli Pozdišovců bylo asi deset gardis­tů. Čet­níky ve vsi neměli, nejbližší stan­ice byla v šest kilo­metrů vzdálených Michalovcích. Společně s gardis­ty jezdili po okol­ních vsích na kolech, chovali se jako šílen­ci a ​„učili se“ na Romech – v noci je napadali, bili je klacky, nešetřili ani staré lidi. Jed­nu starou ženu ztlouk­li čet­ní­ci tak, že do měsíce zemřela. Když šla něk­terá Rom­ka tajně nakoupit a chytili ji, ztlouk­li ji tak, že se pak nemohla postavit na nohy. Ostat­ní ves­ničané ale byli hod­ní a Romům tajně nosili jídlo.

Asi v roce 1942 v osadě propukl břišní tyfus. Hod­ně lidí skonči­lo v nemoc­ni­ci, včet­ně Dadučovy ses­try a bra­tra. Čet­ní­ci obklíčili osadu, Romy vyh­nali ven a ženy, děti i muže ostříhali doho­la. Dadučo­va mat­ka měla dlouhé vlasy, chytili ji za ně a točili s ní, dokud neu­pad­la na zem. Všem sebrali peřiny a oblečení, naházeli je do parovni a Romové se museli před zraky čet­níků společně vyk­oupat v jed­né míst­nos­ti. Poté je čet­ní­ci hlí­dali, aby nikam nevy­cházeli. Lidé z ves­nice jim pro­to nosili jíd­lo, aby neumřeli hlady.

Od pat­nác­ti let věku brali chlapce k odvo­du. Romové, kteří byli podle Dadučových slov na úrovni, byli vzdělaní, šli ke zbrani, ti ostat­ní k lopatě – zavřeli je do lágru, dostali černé oblečení a šli pra­co­v­at. V lágru byl Dadučův děda, strýc Eliáš a muž, který žil s Dadučovou ses­třenicí. Bra­tr Dezidera Daduče byl světlý, nikdo by na něm nepoz­nal, že je Rom, pra­co­v­al mezi Slováky ve Strážském na stavbě železničního tunelu, zatím­co jiní Romové tam byli zavření v lágrech.

Dadučův otec měl bra­trance, jehož syn Gejza Hoľan naruko­val na vojnu v roce 1941. Byl takz­vaný husár, jezdil na koni. Neby­lo na něm poz­nat, že je Rom. V roce 1942 utekl se Svo­bodovou armá­dou přes fron­tu do Rus­ka. Během Sloven­ského národ­ního povstání přiletěli na Sloven­sko výsad­káři ze sloven­ské brigády a Hoľan byl mezi nimi. U letiště Tri Duby ale vyryl do stro­mu svo­je jméno a odkud pochází a něk­do na to přišel. Čet­ní­ci pak vtrhli do pozdišovské rom­ské osady, hledali ho a jeho matku mučili. Hoľan se domů vrátil až půl roku po osvobození s polá­manou páteří, byl někde půl dne zasypaný.

Jed­nou přišli do osady Něm­ci a přikáza­li Romům, že musí jít na Úboč [kopec vzdálený asi 5 kilo­metrů] kopat zákopy, jenže Romové neu­poslech­li, a tak je ráno Něm­ci chtěli postřílet. Odvedli je k staros­tovi a drželi je tam – Dadučův otec a bra­tr včas utek­li, ale mezi těmi asi dvaceti muži byli jeho děda a strýc. Jeden Němec však řekl, že Romové nepřišli, pro­tože se báli, a že když je teď pustí domů, určitě druhý den při­j­dou. Pro­pustili je a od druhého dne muži kopali zákopy ve dne v noci.

Tři dny předtím, než povstání vypuk­lo, chtěli Něm­ci Romy zlikvi­dovat. Daduč vzpomíná, jak šel tajně do trafiky koupit otci tabák a ces­tou potkal obec­ního bubení­ka, který ho varoval, že Něm­ci chtějí druhý den trans­porto­vat Romy do lágru. Celá rod­i­na i s nejm­ladším čtyřměsíčním Láďou pro­to společně s další­mi asi tře­mi rod­i­na­mi utekla do lesů u obce Murovany,[3] jiní se schovali u příbuzných a známých. Dadučovi se skrý­vali v lese, který se táhl přes obce Trhovište, Pozdišovce, Murovany, Suché, Lesné a Rakovec. Jedli jabl­ka, řepu, co se dalo ukrást na polích; vše syrové, báli se rozdělat oheň. V obci Suché je lidé nechtěli při­j­mout, báli se, že je kvůli tomu zastřelí – tou dobou totiž Něm­ci vypálili nedalek­ou obec Vin­né. Par­tyzáni tam postříleli asi čtyři Něm­ce, takže Něm­ci pak ves­ni­ci obklíčili, staros­tovu manželku mučili a zastřelili a všech­ny muže starší pat­nác­ti let odve­zli na mís­to zvané Bílá Hůra,[4] kde si museli vykopat jámu a do ní je pak postříleli.

Pří­mo v Pozdišovcích, kudy prošla fronta, se válči­lo čtyři dny. Stříle­lo se na Úboči, v Suchém i v Murovanech. Když se Dadučovi vrátili domů, jejich dům byl zničený ohněm, trámy prý ještě dout­naly. Neměli kam jít, a pro­to asi čtrnác­tičlen­ná rod­i­na bydlela dva týd­ny u babičky, kde spali na zemi. Na jaře pak otec domek opravil. 

[1] Křest­ní jméno není uve­de­no, obá­vaný policista, gardista v prešovském okrese. 

[2] Křest­ní jméno není uvedeno.

[3] Patrně Moravany.

[4] Patrně Bila hura ve městě Vra­nov nad Topľou.

V nov­inách se psa­lo, že v Čechách jsou po Něm­cích prázd­né domy, aby se tam lidé, kteří nema­jí kde bydlet, odstěho­vali. Romové tak odcházeli napřík­lad do Liberce nebo do Ústí nad Labem, něk­teří se na Sloven­sko vrátili, jiní už v Čechách zůstali.

Dezider Daduč odešel do Čech na podz­im roku 1945 s kamará­dem. V Rinol­nicích u Jablonce[1] dostali prá­ci a domek. Zůstali tam asi rok, vedle bydleli Hoľanovi a Šugárovi, s nim­iž dobře vycházeli. Pak se vrátil domů a přem­lou­val rodiče, aby odjeli s ním. Na ces­tu se však vydali až v roce 1949, kdy už Dezider Daduč bydlel v Ústí nad Labem, pro­tože tam žili i otcovi příbuzní z Lúček – Dadučovi, Gra­jcárovi a Bánomovi. Deziderův otec a bra­tr Jozef si našli prá­ci ve Vodotech­ně jako kopáči, on sám dělal na stavbách a mat­ka pra­co­v­ala jako uklízeč­ka. V Ústí nad Labem se nakonec usadili nastá­lo, žilo se jim tam dobře, nikdo nedělal rozdí­ly mezi Romy a Čechy. Ještě před voj­nou se Daduč dobro­vol­ně po prá­ci účast­nil stav­by auto­busového nádraží, dostal za to diplom od národ­ního výboru. V roce 1951 naruko­val na vojnu do Aše, jak říká, na hran­ice k vnitřní stráži. Strávil tam dva roky a tři měsíce, vrátil se 30. led­na 1955; ještě téhož roku a pak znovu v roce 1957 naruko­val na něko­likatý­den­ní cvičení. Po návratu z vojny nas­toupil do Severočeské armaturky v Předlicích,[2] kde jeho prá­ci oce­nili asi čtyř­mi diplomy. Tou dobou ještě jezdil na noční do Bíno­va.[3] V roce 1955 si koupil moto­cykl za osm tisíc osm set korun. Sko­ro čtyři roky čekal na osob­ní auto, které stá­lo čtyřicet osm tisíc – byl tehdy první Rom v Českosloven­sku, který vlast­nil auto. Získání auta značky Ško­da líčí jako svůj největší zážitek v živ­otě, psali o něm i v novinách.

Dezider Daduč byl dvakrát ženatý. První manžel­ka neby­la Rom­ka, seznámil se s ní v Úštěku, kde jeho otec dělal výkopy, a měl s ní postiženého syna. S druhou ženou, Romk­ou, žil čtyřicet tři let. Je vdovec a má dvě dcery. Tři z dětí z druhého manžel­ství však v dět­ství zemře­ly – Kristýn­ka jako čtyřletá na led­vi­novou chorobu, Jarmilku pře­jela v sed­mi letech motor­ka a dvanác­tiletý Jaroušek také podlehl onemoc­nění ledvin.

[1] Patrně Rynoltice.

[2] Dnes část Ústí nad Labem.

[3] Patrně Bynov, dnes část měs­ta Děčín.