Božena Valdová

Bože­na Val­dová vyrůsta­la v Žer­a­novicích jako jed­ináček, její dvo­jče zemře­lo, když mu bylo asi 9 měsíců. Rod­i­na bydlela v domku spolu s otcov­ým mladším bra­trem, jeho ženou a tře­mi dět­mi. Dům, který sousedil s domkem dalšího bra­tra, postavili oba muži vlast­ní­mi sil­a­mi. Tatínek se jmen­o­val Herák[1] a obchodoval s koňmi. 

[1] Křest­ní jméno není uvedeno.

Když se to, jak říká, chys­ta­lo [míní zatýkání a trans­porty], utek­li do Lidečku na Valašsku, kde se skrý­vali u jed­no­ho člově­ka[1] a později v lese. Míst­ní čet­ní­ci o nich věděli, ale nechá­vali je na poko­ji. Až když na Herákovy přiš­lo udání, prý od jed­no­ho Roma půvo­dem z Žer­a­novic, odve­zli je čet­ní­ci na zák­ladě zatykače na police­jní ředi­tel­ství do Brna a odtam­tud asi po měsí­ci do Hodonínku. Chodi­la s rodiči pra­co­v­at, rozt­loukali kamení na štěrk, a říká, že tam byly mírnější pod­mínky než potom v Osvě­ti­mi, kam rod­inu depor­to­vali v srp­nu.[2] Jeli osob­ním vlakem a v Ostravě, kde byla zastáv­ka, ji čet­ní­ci opako­vaně přem­lou­vali, aby šla pro vodu. Mys­lí si, že jí chtěli umožnit, aby utekla a zachráni­la se, jenže v žád­ném pří­padě nechtěla opustit rodiče, a tak raději pro vodu nešla, aby jí neu­jel vlak.

Po pří­jez­du do Osvě­ti­mi došli pěšky do táb­o­ra, kde k nim na shro­maždišti hov­ořil jeden esesák. Blokař, který chtěl, aby nehlučeli, ji zře­jmě nechtěně přetáhl po noze latí, v níž byl hře­bík. Zapíchl se jí do nohy, a i když jí tatínek ránu hned vyčis­til ústy, má tam dodnes jizvu.

Když faso­vali prád­lo a oblečení,[3] vyš­lo na ni prý ošk­livé a s fleky, a tak prohlási­la, že si to neobleče. Dnes už chápe, že mohla ohroz­it i své rodiče, ale přivolaného esesá­ka prý naopak pobav­i­lo, že mezi vše­mi dospělý­mi se vzepře­lo právě dítě, a přikázal, aby jí vybrali čistší prád­lo a šaty.

Z při­jí­macích pro­ce­dur zmiňu­je ještě tetování vězeňských čísel a ponižu­jící hro­mad­nou koupel, kdy se muži, ženy i děti museli svléct don­a­ha a společně se spr­cho­vat. Vlasy už měli ostříhané z Hodoní­na, hlavy oho­lili jen těm, kteří už byli zarostlí nebo zavšivení.

Rod­inu umístili na blok čís­lo 10, který se teprve dostavo­val. Prostřed­kem baráku se u země táhl jakýsi komín, v němž se z obou stran top­i­lo, vězni spali na tří­pa­tro­vých palandách pod hrubý­mi barevný­mi deka­mi. Kvůli nedostatečné hygieně je trápi­ly vši a svrab. Jejich blokař,[4] jemuž dělal Boženin otec osob­ního holiče, byl vel­mi krutý. V bloku měl svo­ji míst­nost, v níž s ním žila i jeho milen­ka přezdí­vaná Lači, což rom­sky zna­mená Dobrá. Dobrá ovšem neby­la, Božen­inu maminku ve vysokém stup­ni těhoten­ství napřík­lad zbi­la za to, že při rozdělování jíd­la opako­vaně při­dala malé­mu chlap­ci.[5] Při výkopu kanal­izace se pak náhodou přiš­lo na skrýš, do níž si blokař ukryl zla­to, a tak skončil v trest­ném táboře,[6] kde zahynul.

Voda v táboře neby­la pit­ná, vězňům hrozi­la úplav­ice, a tak pili ​„takovej nes­lazenej, hořkej, takovej nějakej zvlášt­ní čaj“ a k němu dostá­vali chle­ba nas­tavený řez­i­na­mi [tj. pili­na­mi]. Večer měli někdy k chle­bu i kolečko salá­mu nebo kousek mar­garínu. Když se něk­terý den nepra­co­v­a­lo, dostali také oběd – vaře­nou řepu. Němečtí Romové, kteří spali na palandách u vstupu do bloku, mívali dvo­jná­sob­ný příděl než ostat­ní vězňové; Boženin otec pro­ti tomu s něko­li­ka muži protesto­val, ale blokový je zmlátil. Na úplavi­ci a další nemo­ci umíralo tolik lidí, že z jejich táb­o­ra den­ně odváželi do kre­ma­torií čtyři val­níky těl; mezi nimi byli i prar­o­diče Bože­ny Valdové.

Po sní­dani chodili vězni pra­co­v­at. Ženy větši­nou opravo­valy ces­ty a vozi­ly písek a další mater­iál, muži museli mimo jiné ve dnech, kdy při­je­ly trans­porty Židů, třídit jejich věci na hro­mady.[7] Matky malých dětí s nimi nejprve zůstá­valy na bloku, později byly děti v jakési školce a jejich matky muse­ly rovněž chodit do práce.

V táboře dvakrát onemoc­něla. Když dosta­la svrab, dali ji na mar­o­d­ku, kde musela ležet nahá a namazaná mas­tí zabalená pouze do deky. Pak onemoc­něla ještě jed­nou, dosta­la zimni­ci, z níž ji mamin­ka vyléči­la zábaly. Když šla v noci na konec baráku, kde byly bečky, do nichž se chodi­lo na záchod, uviděla tam viset hlavou dolů přivázanou za ruce asi šest­nác­tile­tou dívku.[8] Vzpomíná také, jak jí otřás­lo, když blokař brutál­ně ubil malého chlapeč­ka před zraky jeho matky jen pro­to, že plakal a neby­lo možné ho utišit.

Bože­na Val­dová odjela z Osvě­ti­mi trans­portem do Ravens­brücku, její otec ve ste­jný den do Buchen­wal­du.[9] Mat­ka, která po čtrnác­ti letech nečekaně otěhot­něla, přived­la v táboře na svět holčičku, jíž bylo jen něko­lik týd­nů, když trans­porty rod­inu rozdělily. I s novorozenětem v táboře zahynula.

V Ravens­brücku se na Boženu Val­dovou jed­nou převrátil nák­lad těžkých beden a v bezvě­domí ji převe­zli na mar­o­d­ku, kde se o ni starala ošetřo­vatel­ka, která uměla česky. Vzpomíná, že vězeňkyním tam sli­bo­vali, že pokud svolí, aby na nich prováděli pokusy, pro­pustí je na svo­bo­du; mís­to toho ale všech­ny zemře­ly. Ji ušetřili, zře­jmě pro­to, že byla mladá.

Z Ravens­brücku ji depor­to­vali do táb­o­ra nedaleko Ham­burku,[10] odkud je vozili odklízet trosky po bom­bar­dování. Jed­na pol­ská spolu­vězeňkyně zaslech­la Něm­ce, jak se baví o tom, že v Ham­burku už jsou Amer­ičani. Podaři­lo se jí utéct a Amer­ičany poslala do táb­o­ra na pomoc. Když Něm­ci zjis­tili, že uprch­la, zavřeli vězeňkyně do bloků a kvap­ně utek­li, takže ženy ani nezpo­zorovaly, že už jsou sko­ro den a půl bez dozoru. Po osvobození pak štěstím a radostí plakaly a omdlévaly. 

[1] Jméno si nepamatovala.

[2] Trans­port z 22. 8. 1943. (ed.)

[3] Vězňové cikán­ského táb­o­ra zůstá­vali v civil­ních oděvech, na nichž měli přes záda namalo­vané čer­ve­nou bar­vou kříže ve tvaru pís­mene X. (ed.)

[4] Starším bloku byl německý Rom Paul Wegen­er. (ed.)

[5] Milen­ka a zás­tup­kyně Paula Wegen­era, pravým jménem Wan­da, zřídi­la na bloku pro eses­many nevěstinec. (ed.)

[6] Správně trest­ná set­ni­na (Strafkom­panie). (ed.)

[7] Vyk­l­i­zo­vací odd­íl (Aufräu­mungskom­man­do), zvaný ve vězeňské mlu­vě Kana­da. (ed.)

[8] Sankce, při níž byl trestaný zavěšován provazem nebo řetězem za vykroucené ruce na strop­ní trám tak, aby nemohl dosáh­nout nohama na pod­lahu (Pfahlbinden). (ed.)

[9] Trans­porty z 2. 8. 1944. (ed.)

[10] S největší pravděpodob­nos­tí kon­cen­trační tábor Neuengamme u Ham­burku, který osvo­bod­i­la spo­je­necká vojs­ka 5. 5. 1945. (ed.)

Bože­na Val­dová se vráti­la domů o měsíc dříve než její otec. Ned­louho po válce se šla podí­vat do kina na film o Osvě­ti­mi, ale říká, že to byla pohád­ka, která neměla se skutečnos­tí nic společného. Divá­ci ale plakali, a tak když se při promítání začala pro­voka­tivně smát, zavolali uvaděče, aby ji vyvedl. Venku mu vysvětlila, proč se smála, a on se jí pak velice omlouval.