Božena Růžičková

Bože­na Růžičková byla nejs­tarší z devíti sourozenců, jeden zemřel jako dítě. Mat­ka se jmen­o­vala Aloisie Růžičková, otec se živ­il jako kotlář. Jezdili s maringotk­ou, v níž rod­i­na bydlela, a děti pro­to nechodi­ly do školy. Pomáhaly otci při prá­ci, napřík­lad čis­ti­ly kotle, které opravo­val a vyráběl pro domác­nos­ti a malé provozy. Rodiny se dotkl zákaz tzv. kočování [zákon č. ¹¹⁷⁄₁₉₂₇ Sb. o potul­ných cikánech] a museli se usa­dit; nadále přit­om bydleli v maringotce. Za Němec­ka[1] nás potom rozstrkali, říká Bože­na Růžičková, která poté bydlela se svým snoubencem v obci Lobeč. 

[1] Po oku­paci. (ed.)

Když Růžičkovou odve­zli z Lobče do Letů, byla těhot­ná. Romy trans­porto­vali[1] hro­mad­ně vlaky a po pří­jez­du je ostříhali doho­la. Růžičková vzpomíná na ředitele,[2] který je nechal druhý den nas­toupit a řekl jim: ​„Brá­na se před váma votevřela, brá­na se za váma zavřela – a votuď nemáte žád­nej návrat.“

V táboře byly dřevěné baráky, vězni spali v postelích nad sebou a na přikry­tí dostali deky. Táborovou kuchyni měl na starosti [dozorce Bedřich] Pešek, který vězně bil bejčákem tře­ba jen za to, že stáli špat­ně ve fron­tě, a okrá­dal je o jíd­lo. Doslech­la se, že tam měli [dozor­ci] sklep, do něhož si pro sebe schová­vali más­lo a jiné potraviny určené dětem. Děti dostá­valy k jíd­lu tenký kra­jíček chle­ba a půl litru mlé­ka. Uprostřed táb­o­ra bylo vysázené zelí, ale když si ho děti chtě­ly utrhnout, byly bity.

Vzpomíná, jak jed­no­ho starce pověsili na kůl a nechali ho tam asi dvě hodiny; pak ho odvezli.

Podle Bože­ny Růžičkové se pohřbí­va­lo do jámy; když bylo mrtvých víc, použili váp­no a jámu zaházeli hlínou.

[Vězni] chodili pra­co­v­at, pouze staří a nemo­houcí zůstá­vali v táboře. Přestože byla Růžičková těhot­ná, pra­co­v­ala v lomu; na táborové mar­o­d­ce pak porodi­la holčičku. Při poro­du jí pomáha­la starší žena, která s tím měla zkušenos­ti; dítě se nar­o­di­lo v pořád­ku, ale dlouho nepřeži­lo.[3] Bože­na Růžičková z táb­o­ra v roce 1942 utekla a musela se schová­vat v lesích, kde se k ní pak připo­jil i její snoubenec, který z Letů také uprchl. Onemoc­něla však tyfem a odve­zli ji do nemoc­nice, kde ji po čase na zák­ladě udání zatk­li, převe­zli ji na gestapo do Jičí­na a potom do Prahy na Pankrác. Byla odsouzena na šest let; snoubenec dostal trest smrti.

Boženu Růžičkovou odve­zli z Pankráce trans­portem do Němec­ka. Prošla věznice­mi v Brémách, v Ham­burku a v Lübecku. Mimo jiné přeži­la pochod smr­ti; když už nemohla dál, sed­la si do sněhu a čekala, že ji zastřelí jako ostat­ní, naložil ji vlasovec na vůz a zachránil ji.

Osvobození brit­sk­ou armá­dou se dočkala v Lübecku; poslali ji do repa­tri­ačního táb­o­ra, kde se o ni postaral švéd­ský Čer­vený kříž. 

[1] Není uve­de­no kdo.

[2] Přes­něji velitele táb­o­ra, kterým byl Josef Janovský. (ed.)

[3] Marké­ta Růžičková, nar. 16. 10. 1942, zemřela 23. 12. 1942. (ed.)

Bože­na Růžičková se po válce vráti­la do Prahy sama; rodiče i mladší sourozen­ci zahynuli v kon­cen­tráku. V Praze se také počátkem 50. let prov­dala za Čeň­ka Růžičku, vdovce s podob­ným osu­dem, s nímž se znala už před válk­ou. Odstěho­vali se za bydlením a prací do Liberce a nar­o­dil se jim syn. Po manželově smr­ti se přestěho­vala k příbuzným.

Bože­na a Čeněk Růžičkovi byli kmotry Čeň­ka Růžičky, spoluza­k­la­datele a předsedy Výboru pro odškod­nění rom­ského holo­caus­tu v České repub­lice, jenž se od roku 1997 zasazo­val o likvi­daci vepří­na na místě bývalého táb­o­ra v Letech.