Berta Berousková

Berta Berousková se nar­o­di­la v roce 1928 v Prostějově rodičům Anně Richtro­vé (1911) a Rober­tu Richtro­vi (1907), jenž měl v Prostějově brusičsk­ou díl­nu a jezdil prodá­vat tex­til po jar­mar­cích. Vyrůsta­la u své babičky Marie Richtro­vé zvané Marhu­la a vzpomíná na těžké dět­ství strávené v maringotce na ces­tách mezi Pel­hři­movem, Táborem, Olo­moucí a Brnem. Zaží­vala hlad a zimu, babič­ka nemohla chodit, a tak jí musela být k ruce. Ve škole byla jen párkrát, ale neuči­la se, vaři­la pro spolužáky a ředitele jíd­lo. Nejraději to měla v Brně na Planýrce [lokali­ta mezi Černý­mi Poli a Královým Polem], kde byl ryb­ník a v okolí žili sedlá­ci, takže měli dostatek vody a sena pro koně. Babič­ka ji posílala s hrncem pro jíd­lo k Milos­rd­ným,[1] kde jí vždy­cky naložili plný hrnec; dnes nechápe, že to unes­la. Přezdívku Ameri­ka dosta­la pro­to, že už jako malá dokáza­la vždy­cky obstarat jíd­lo a za prá­ci nechtěla naturálie, ale peníze, aby pak sama mohla koupit, co bylo potřeba. 

Vyrůsta­la mimo jiné se svou o dva roky mladší tetou Alžbě­tou Lagronovou zvanou Kvě­ta a o dva roky starší ses­trou Bark­ou.[2] Vzpomíná, že obě rády chodi­ly na zábavy a dělaly si takz­vané rulky [úpra­va vlasů kul­mou do jed­notlivých loken (ed.)].

[1] Klášter milos­rd­ných bratří v Pol­ní uli­ci v Brně, dnes Nemoc­nice Milos­rd­ných bratří. (ed.)

[2] Barbo­ra Richtro­vá nebo také Bar­bara Richter (1926). (ed.)

Rod­i­na měla domovské prá­vo v Mezilesí u Paco­va, kde jim staros­ta umožnil na pozemku nedaleko ryb­ní­ka odstavit maringotky a postavit koním maš­tal. Otec s dědečkem pra­co­v­ali v míst­ním lese a koň­mi tahali poká­cené stromy z lesa. O rod­ině se infor­movali čet­ní­ci z Paco­va, staros­ta se za ně zaručil, ale i tak je později vyh­ledali jiní čeští poli­ca­jti[1] a řek­li jim, že se mají sbalit a poje­dou na půl roku na práce do stát­ního statku, odkud se pak zase vrátí zpátky. Ces­tou si je na hrani­ci jed­notlivých okresů předá­vali tam­ní čet­ní­ci. Nakonec dojeli do Let u Písku, kde jim zabav­ili koně a vůz a uvěznili je v táboře.[2] Shledali se tam s dědečkem Robertem Čer­mákem (1878), který byl v táboře uvězněn již dříve za haz­ard­ní hry [v době, kdy byly Lety vede­ny jako kárný pra­cov­ní tábor (ed.)].

Po pří­jez­du dostali injek­ci pro­ti tyfu. Uby­továni byli v dřevěných dom­cích, v nichž byly na obou stranách tři pryčny nad sebou a uprostřed stůl s hrncem a lžíce­mi. V jed­né ubikaci bylo osm až deset osob. Bertě Berouskové bylo tehdy třináct let a spolu s babičk­ou, tetou Kvě­tou a další­mi žen­ský­mi příbuzný­mi bydlela v pětač­tyřicítce [ubikace čís­lo 45].

Ženy byly na jed­né straně táb­o­ra a muži na druhé, ale mýt se do přilehlého ryb­ní­ka chodili společně. Museli se svlé­knout, oplách­nout se v ledové vodě a zase běžet zpátky do ubikací. Popisu­je to jako velice ponižu­jící, obzvláště pro Sin­ty a Romy ctící prástipen. Vzpomíná, že trpěli hla­dem, k jíd­lu dostá­vali napřík­lad dvě malé neloupané bram­bo­ry, čer­vené zelí, čtvrtku chle­ba a podob­ně, takže chodili na kom­post vybírat slup­ky. Situ­ace se zlepši­la s pří­cho­dem nového velitele z Hodoní­na u Kunštá­tu,[3] který nařídil dávat dětem i mléko a bílou veku. Přídě­ly potravin pro vězně si roze­bírali, jak říká, poli­ca­jti [dozor­ci]. V kuchyni vařil její strýc a Manky,[4] od kterého se dozvěděla, že tam zpra­co­v­ali i maso ze zabavených koní a dali ho sníst vězňům.[5]

Muži pra­co­v­ali v lesích a ženy lámaly a nosi­ly kame­ny. Ona sama spolu s babičk­ou pra­co­v­ala v kre­jčovské díl­ně. Nauči­la se šít na šicím stro­ji a šily obleky pro vězně nebo spravo­valy uni­formy dozor­cům, dokonce i z táb­o­ra v Hodoníně.

Vztahy mezi vězni neby­ly vždy solidární. Berousková vzpomíná na Marii Vrbovou z Prahy, která pra­co­v­ala v prádel­ně, ale když si něk­do přišel pro teplou vodu, nedala mu ji, dokonce ho zbi­la pantoflem. Po válce se jí pro­to něk­teří pom­stili a roz­bili jí dům.

Vzpomíná na apel, kdy se museli všich­ni vězňové seřa­dit do tro­js­tupu nebo čtyřs­tupu a nějaký Němec je třídil do dvou skupin.[6] Ohmatá­val jim při tom klíční kosti. Větši­na vězňů musela nas­toupit na nák­lad­ní auta a odve­zli je, menší část směla zůs­tat a museli pomáhat při bourání táb­o­ra. Bertu Berouskovou, jejího otce, babičku i tetu Alžbě­tu zvanou Kvě­ta spolu s další­mi při­b­ližně 90 vězni z táb­o­ra násled­ně pro­pustili.[7] Dom­nívá se, že je zachráni­lo, že byli poslušní a pra­co­v­ali pro dozorce.

Poté měla odjet na nucené práce do Drážďan, ale vlak, kterým jela, vyhodili do povětří par­tyzáni. Podaři­lo se jí utéct, ale na útěku jí prostřelili kyčel a zranění jí způ­so­bi­lo trval­ou inva­lid­i­tu. Na sklonku války se jí nar­o­di­la dcera, kter­ou měla se svým part­nerem Kar­lem Růžičk­ou, depor­to­vaným z Let (kde pra­co­v­al jako pomoc­ník lékaře) do táb­o­ra Auschwitz II – Birke­nau.

[1] Není speci­fikováno odkud.

[2] 11. 8. 1942. (ed.)

[3] Štěpán Blahynka.

[4] Antonín Win­tr či Vin­tr. (ed.)

[5] Jíst koňské mase je přit­om pro mno­hé Romy a Sin­ty nepřípustné.

[6] Jmenu­je K. H. Fran­ka, ale je ke zvážení, zda neš­lo o jiného úřed­ní­ka či inspek­to­ra navštěvu­jících tábor, pro­tože o pří­tom­nos­ti Kar­la Her­man­na Fran­ka, stát­ního tajem­ní­ka Úřadu říšského pro­tek­to­ra, chy­bí v jinak plně zachovalém archivním fon­du o táboruv Letech jakákoli doku­men­tace. Moh­lo by napřík­lad jít o Augus­ta Lysse. (ed.)

[7] K prop­uštění z táb­o­ra v Letech u Písku uvádí Cti­bor Nečas v knize Nemůžeme zapome­nout – Našťi bis­teras (s. 77 – 78), že po vypravení trans­portu, který mís­to odvolaného let­ského velitele Jose­fa Janovského ses­tavo­val rázný nad­poručík Štěpán Blahyn­ka z Hodoní­na u Kunštá­tu, v táboře zůsta­lo posled­ních 198 vězňů. Pos­tup­ně je pak odváželi do tzv. cikán­ského táb­o­ra v Hodoníně u Kunštá­tu nebo do sběrných táborů v Praze-Ruzyni a v Par­du­bicích; jen část zbylých vězňů byla dne 27. 5. 1943 propuštěna.

Karel Růžič­ka věznění přežil a vrátil se, ale mezi lety 1947 – 1948 zemřel úda­jně v nemoc­ni­ci v Písku na násled­ky válečných útrap – tuberkulózu plic. Po válce se seznámi­la s manželem zvaným Gus­ta z rodu Berousků. Manžel se měl jako dítě dobře, mamin­ka tan­co­v­ala na koni, on hrál zavěšený na hrazdě za nohy hlavou dolů na har­moniku. Manželé spolu začali jezdit s cirkusem. Žili v Hrad­ci Králové a od konce 60. let v Brně. Berta Berousková vychovala jedenáct dětí, dva syny a devět dcer. Spolupra­co­v­ala s Muzeem rom­ské kul­tu­ry a jako pamět­nice se zúčastňo­vala vzdělá­vacích a kul­turních akcí pořá­daných muzeem.