Četníci oznámili otci,[1] že [v Prostějově] nemohou zůstat a musí odjet do Mezilesí, kde měli domovské právo. Tamní četník pak otci oznámil, že pojedou na práci, zůstanou asi půl roku a pak se vrátí zpátky. Otec tomu věřil, vypravili se tam tedy s koňmi a bryčkou, s maringotkou, ale byl to lágr, jmenoval se Lety.[2] V táboře už byl Bertin dědeček Robert Čermák (narozen 1878), jak říká, hrál karty a byl tam na nucených pracích za hazardní hry.[3] Po příjezdu jim hned koně a bryčku zabavili, ostříhali je a kromě otce je poslali na práci v lomu, kde lámaly a nosily kameny. Otce poslali jinam, muži pracovali v lese. Z rodiny tam byla také Bertina babička Marie Richtrová (narozena 1884), maminka Anna, sestra Barbora (narozena 1926) a tatínkovi bratři s manželkami. Tábor hlídali čeští četníci z Písku a Tábora. Jídla dostávali málo, brambory se slupkou, červené zelí, polévku, čtvrtku chleba; měli hlad a někdy chodili na kompost krást slupky. V sobotu po práci se koupali v rybníku pod táborem, všichni společně, ženy, muži i děti. V dřevěných barácích spalo na palandách 8 nebo 10 lidí v jedné místnosti, záchod byl suchý.
Berta přijela do Let jako třináctiletá a strávila tam 13 měsíců. Tehdy přijel do tábora [Karl Hermann] Frank a vybíral vězně na transport do Osvětimi. Z Hodonína přijel ještě jeden muž[4] a shromážděným vězňům řekl, že jedna cesta vede do Let a druhá do pekla. Protože manželství Bertiných rodičů bylo smíšené, považovali ji za míšence, a tak byla mezi asi 90 vězni, které tehdy propustili.[5]
Sestře Barboře a strýci Eduardovi (narozen 1912) se ještě předtím podařilo z tábora uprchnout. Sestru ale chytili a odvezli do Osvětimi a následně do Ravensbrücku.[6]
Berta Berousková potom měla jet do Drážďan na práci, ovšem vlak přepadli partyzáni a jí se spolu s dalšími třemi děvčaty povedlo utéct, přestože jí prostřelili levou kyčel; od roku 1944 prý proto byla invalidní. Na útěku jí ránu vydezinfikovalo jedno z prchajících děvčat močí a sama si zranění léčila psími jazýčky. Až do konce války se schovávala u příbuzných v Praze.
[1] Není uvedeno kdy.
[2] V takzvaném cikánském táboře v Letech byla evidována od 11. 8. 1942. (ed.)
[3] Robert Čermák byl v Letech internován od 6. 6. 1942, kdy tam byl v provozu sběrný tábor, ostatní příslušníci rodiny po 2. 8. 1942, kdy byl na místě dřívějšího sběrného tábora otevřen tábor cikánský. (ed.)
[4] Jméno neuvádí.
[5] O přítomnosti K. H. Franka chybí v jinak plně zachovaném archivním fondu jakákoli dokumentace. Po vypravení transportu, který místo odvolaného letského velitele kapitána B. Janovského sestavoval daleko ráznější hodonínský velitel nadporučík Š. Bahynka, zůstalo v Letech 198 vězňů, kteří pak byli postupně odváženi buď do cikánského tábora v Hodoníně, nebo do sběrných táborů v Praze-Ruzyni a v Pardubicích; jenom část jich byla 27. 5. 1943 propuštěna. (ed.)
[6] Barbora Richterová uprchla 9. 12. 1942 a Eduard Richtr 2. 1. 1943. Barbořino vzpomínkové vyprávění bylo publikováno v italském časopise Lacio drom, 1965, č. 5, s. 23 – 32. (ed.)
