Antonín Vintr

Antonín Vin­tr se nar­o­dil v obci Žebrák do rodiny brusiče a prode­jce tex­tilu Antoní­na Vin­tra[1] a Jose­fy Vin­tro­vé.[2] Vyrůstal se sourozen­ci Arnoštem, Kar­lem a Karolí­nou[3] v rodin­ném domě. Rodiče měli obchod s tex­tilem, prodá­vali přede­vším na trzích a poutích.

[1] Zvaného Manky a uváděného také jako Win­tr nebo Vin­ter. (ed.)

[2] Rozené Čer­mákové. (ed.)

[3] Prov­danou Šáchovou. (ed.)

Rod­i­na Antoní­na Vin­tra byla uvězně­na v táboře v Letech u Písku,[1] s sebou si směli vzít jen to nejnut­nější, ale všech­ny kufry museli nechat ve škole [v obci Lety u Písku], kde byli na dva dny uby­to­vaní před přidělením do táb­o­ra. Když do Let u Písku při­jel trans­port Romů, uby­to­vali je nejdříve v míst­ní škole, vozy jim spálili a koně roz­dali sedlákům. Do táb­o­ra pak šli všich­ni jen v tom, co měli právě na sobě. Vin­tr vzpomíná, že jeho strý­ci vůz nespálili, ale v táboře ho použí­vali na odvážení mrtvých. Když byl vůz plný, odjeli s ním za tábor, těla pohř­bili v jámě a zasy­pali je vápnem.

Pod­mínky v táboře byly náročné. Antonín Vin­tr vzpomíná, že nebyli dostatečně vybaveni na chlad­né počasí, napřík­lad deky byly velice tenké. Děti si je krad­ly, ale když byly rozum­né, spaly tře­ba po třech pod dvě­ma deka­mi. Od příbuzných na svo­bodě mohli vězňové dostá­vat balíčky a z potravin, které balíky obsa­ho­valy, jim pak vařili v kuchyni takz­vaný ein­topf. Dnes by to ani prase nejed­lo, vzpomíná Antonín Vin­tr, ale tehdy za to byli vděční. I tak z hladu jedli trávu, když se k ní mimo tábor dostali, ale dostá­vali za to bití.

Jeho otec (zvaný Manky) pra­co­v­al v táboře v Letech jako kuchař a syn­ovi mohl přilepšo­vat. Antonín Vin­tr na tom byl pro­to lépe než ostat­ní děti, které na něj však kvůli tomu měly vztek a nebav­i­ly se s ním. Vin­trův bra­tranec a kamarád Ton­da Janašovský[2] se kvůli hladu vloupal do skladu [s potrav­ina­mi], za což ho na dva dny pověsili za ruce na kůl.

Vin­tr zvažo­val, že by z táb­o­ra utekl ke strý­ci Edovi [Čer­mákovi], ale mat­ka mu to rozm­luvi­la, pro­tože by strýce ohrozil na živ­otě. Mat­ka a její ses­tra Antonie Janešovská[3] pra­co­v­aly jako ošetřo­vatelky v takz­vaném dět­ském baráku.

Lékařská péče byla v táboře špat­ná. Vin­tr vzpomíná, že když přišel se zdravot­ním prob­lémem[4] na mar­o­d­ku, zbili ho a vyhodili. Vězně příliš neléčili, nechá­vali je umřít, což se týka­lo i lidí nakažených tyfem. Otec také tyfem onemoc­něl, ale zachráni­lo ho, že mu Vin­tr nosil čaj a prášky – čaj dostá­val v kuchyni, kde pra­co­v­al strýc, a prášky sehnala mamin­ka.[5] Mat­ka a její ses­tra rovněž dostaly tyfus a depor­to­vali je do Osvě­ti­mi.[6]

Antonín Vin­tr byl [27. 5. 1943] spolu s otcem a bra­trem Arnoštem z táb­o­ra v Letech propuštěn.

[1] 5. 8. 1942. (ed.)

[2] Antonín Janašovský nebo také Janešovský. (ed.)

[3] Nebo také Janašovská. (ed.)

[4] Nepa­matu­je si přes­ně, o co šlo.

[5] Už si nepa­matu­je, kde a jak.

[6] Podle táborové evi­dence ​„byly předány z nemoc­nice do pre­ven­tivní vaz­by“ a zařazeny do trans­portu vypraveného do Auschwitz II – Birke­nau 11. 3. 1943 z Prahy. (ed.)

Po prop­uštění se Antonín Vin­tr léčil v psy­chi­atrické léčeb­ně. Když se zotavil, vyučil se kuchařem. Spolu s asi 20 dět­mi bydlel u strýce Edy[1] a jeho ženy[2] v Lysé nad Labem. Manželé tam měli svůj dům a hospodářství a díky dobrým kon­tak­tům se jim za války nic nesta­lo, naopak dokáza­li ovlivnit i prop­uštění příbuzných, napřík­lad rodiny Antoní­na Vin­tra. Popisu­je, že strýc zabil prase, odve­zl ho do Prahy velké­mu pohlavárovi a vydobyl si, co potře­bo­val. Je přesvědčen, že zajis­til i jejich prop­uštění z táb­o­ra v Letech.

[1] Antonín Čer­mák (1908 – 1949). (ed.)

[2] Fran­tiš­ka, rozené Blümlová. (ed.)