Antonín Absolon

Antonín Absolon se nar­o­dil v roce 1930 v obci Mis­třín. Před válk­ou žil s rodi­nou v Brně-Slat­ině ve Šmilovského uli­ci, kde v dřevěných dom­cích bydle­ly další čtyři rom­ské rodiny. Otec Václav Růžič­ka (narozen 1900 v Novém Strašecí) byl povozníkem v továrně Rouč­ka ve Slat­ině,[1] mat­ka Karolí­na Růžičková (za svo­bod­na Rai­miniusová, narozena 1901 v Moravské Tře­bové) byla v domác­nos­ti. Měli sedm dětí: nejs­tarší byl Alois (1922, zemřel 1942 na zápal plic), pak Bože­na (1926), Jana (1928), Fran­tišek (1936), Čeněk přezdí­vaný Maro (1937) a nejm­ladší Matěj (1942). Zmiňu­je ještě babičku Marii Růžičkovou, která byla vdo­va a žila s Janem Novým v Újezdě u Moravských Budějovic. 

[1] Slévár­na oceli Ing. Erich Roučka.

Vzpomíná si, jak doma slýchal, že Romy zavíra­jí do Hodoní­na, ale nevěno­val tomu pozornost. Jed­no­ho březnového dne roku 1943 obklíčili němečtí vojá­ci v 5 hodin ráno domky Romů ve Slat­ině. Mamin­ka pana Absolona uměla německy a s vojáky mluvi­la; tvrdili, že se domů zase vrátí. V police­jních autech je odve­zli do Brna na jat­ka a zavřeli je do chlévů. Spolu s Růžičkový­mi odve­zli i babičku Marii a Antoní­na Nového – kteří potom zahynuli v Osvě­ti­mi – a také Antonínovy strýce (bra­try Václa­va Růžičky) Antoní­na, Fran­tiš­ka a Jiřího. Na jatkách se potkali s Janem Růžičk­ou, Jose­fem Růžičk­ou a Janem Korčákem a jejich rod­i­na­mi. Z věznice v Hodoníně přive­zli do Brna i Antoníno­va strýce Čeň­ka Vrbu, který si odpykal dva měsíce vězení za prodej koně, ale mís­to prop­uštění ho rovněž čeka­lo zařazení do transportu.

Růžičkovi strávili na jatkách jed­nu noc. Rodiče vys­lýchali a rod­inu násled­ně pro­pustili, ale všech­ny ostat­ní odve­zli do Osvě­ti­mi. O dva měsíce později Růžičkovy opět zatk­li a odve­zli je do robot­árny v Brně – Králově Poli, tedy do vězení.[1] Ten­tokrát si s sebou vza­li šaty, peřiny, jíd­lo a Antonín si všiml, že otec zašil zla­to do vycpávek saka, dal ho do dutých pod­patků nebo zavařil do marmelády. V robot­árně byly rodiny z celého okre­su, mimo jiné Romové z Kos­tivárny[2] včet­ně jejich známého Jose­fa Růžičky s rodi­nou. Násle­du­jící den selek­to­vali Němec Her­zog a policista Dubový podle chůze, kdo je Cikán a půjde do trans­portu, a kdo není a může se vrátit domů. Otec, Bože­na, Čeněk a dvouletý Matěj měli odjet, zatím­co Antonín s matk­ou a sourozen­ci Fran­tiškem a Janou mohli jít domů, ale mat­ka nechtěla nej­menší děti opustit. Když si to druhý den rozmyslela a nechtěla s dět­mi nas­toupit do antonů, které Romy odváže­ly k vagonům, už jim to nedo­vo­lili. Ces­ta byla náročná, měli žízeň, ženy a děti plakaly. Vlak si v Ostravě převza­li od čet­níků Něm­ci. Když potom vlak znovu zas­tavil a vyh­nali je ven, byl všude zmatek, křik, pláč, bití a štěkot psů. Museli jít ještě dlouho pěšky, až je u velké brány spočí­tali a odvedli do baráku, kde museli vše nechat. Pří­jem probíhal celou noc, na ruku dostali [vyte­to­vané] čís­lo, malý Matěj na nohu. V den pří­jez­du Růžičkových do táb­o­ra [Auschwitz] se odtam­tud pokusil utéct strýc Čeněk Vrba s další­mi čtyř­mi vězni.[3]

Při­jí­mací pro­ce­du­ra pokračo­vala i násle­du­jící den. Museli se svlé­knout (muži, ženy, děti – všich­ni dohro­mady), ostříhali jim vlasy, nechali je sedět v páře a pak museli pro­jít ledovou spr­chou bez možnos­ti se utřít. Antonín Absolon vzpomíná na šest­nác­tile­tou ses­tru Boženu, která se nechtěla svléct don­a­ha, a tak ji esesač­ka mláti­la a trha­la z ní šaty.

Společně s rodi­nou Jose­fa Růžičky byli přiděleni na německý blok nedaleko záchodů, kde byli ve funkci blokařů a štubáků suroví němečtí Romové.[4] Hned první večer obrali štubá­ci a blokoví vězně o jíd­lo, ale ti si to nechtěli nechat líbit; otec Antoní­na Absolona, Josef Růžič­ka a jeho žena pro­to potom byli zbiti. Další den si přišla ošetřo­vatel­ka ze školky pro Matě­je. Pro­tože plakal a chtěl zpátky k mam­ince, bila ho, a matku, která ho bráni­la, bil štubák.[5] Mat­ka se trápi­la a nejed­la, jíd­lo nechá­vala dětem.

Antonín musel s otcem chodit pra­co­v­at, nosili hlínu na prim­i­tivních nosítkách. Už čtvrtý nebo pátý den, kdy měl horečku a pra­co­v­al poma­le­ji, ho Vorar­beit­er, německý Rom, začal bít, a tak mu otec dal facku. Přivolaný kápo tatín­ka zbil a při návratu do táb­o­ra musel otec zůs­tat u brány; tehdy ho Antonín Absolon viděl naposledy. Sám skončil na revíru a prodělal břišní i skvr­nitý tyfus. Vzpomíná, že tam leželi nazí a přikrý­vali se špinavou a hrubou dek­ou. Byl tam i otcův kamarád Josef Růžič­ka a také Josef Hauer, ste­jně starý jako Antonín; oba zemřeli. Vězňové v horečkách padali z paland, větši­nou si roz­bili hlavu a pád nepřežili. Antonínovi se vra­cel sen o tom, že utekl a na pod­vozku vlaku se vrací domů. Vzpomíná na ošetřo­vatelku Janku z Katovic, která mu přilepšo­vala na jídle a držela ho na revíru; nejspíš mu tím zachráni­la živ­ot. Když ho tam našla ses­tra Jana, sdělila mu, že mamin­ka, mladší bratři ani ses­tra Bože­na už nej­sou naživu.

Poté co dostali svrab, museli pro­jít dvě­ma vana­mi s ledovou tekuti­nou, která měla v druhém pří­padě duhově namod­ralou barvu, a ošetřo­vatelky je otíraly namočeným hadrem. Strupy ztvrd­ly, odpad­ly a tekuti­na vypálila hnis. Asi ste­jně starý chlapec s dívk­ou tam uklou­zli a už nevstali, tekuti­na se jim zře­jmě dosta­la do očí a do úst.

Z revíru znal Antonín Absolon dok­to­ra Men­gele­ho. Dospělí se ho báli, ale děti ho měly rády, pro­tože jim nosil jíd­lo. Obzvláště si oblí­bil dva bra­try, německé Romy ve věku 11 – 12 a 14 – 15 let. Hezky zpí­vali a stepo­vali, ale byli namyšlení a ostat­ním ubližo­vali; Absolon vzpomíná, že je tehdy s ostat­ní­mi kluky chtěli zabít. Staršího z nich potkal po osvobození v Brně v hotelu Padovetz,[6] kde si byl pro repa­tri­ační legit­i­maci, a společně s další­mi bývalý­mi vězni ho zbili.

Na jaře 1944 začaly odjíždět z táb­o­ra trans­porty na prá­ci a Antonín se rozhodl také jet. Utekl nahý z revíru, a když uviděl Men­gele­ho, špat­nou němči­nou na něj naléhal, aby směl do trans­portu. Oprav­du pak dostal šaty a už druhý den jel s ostat­ní­mi do táb­o­ra Buchen­wald. Dva nebo tři týd­ny strávili v karan­téně, potom část trans­portu opět odjela, ale bez Antoní­na, který znovu onemoc­něl a skončil na revíru. Po uzdravení chodil pra­co­v­at na Hol­cov [zko­molený název pro skladiště dře­va – Holzhof (ed.)], kde se ští­pa­lo dříví pro revír a kuchyni. Vzpomíná, že v Buchen­wal­du bylo trochu lep­ší jíd­lo, navíc romští klu­ci chodili před blok, v němž byli Češi, a dostá­vali od nich zbytky; konkrét­ně si pamatu­je na vězně Špacíra[7] z Brna Vzpomíná také, jak jed­nou na apelu vyvolali jeho čís­lo a odvedli ho k lékaři do bloku 42, kde byla zakry­tá okna. Dostal injek­ci a ztratil vědomí. Když přišel k sobě, měl ruku v sádře. Na revíru pak zůstal do břez­na 1945. Neví, co s ním dělali, ale na zápěstí má jizvu širok­ou dva cen­time­try, která ho v zimě bolí, v ruce nic neunese a nemá v ní cit.

V dub­nu 1945 začala evakuace táb­o­ra. Nejprve šli pěšky do Výmaru, pak jeli vlakem směrem k Jeně, ale po leteck­ém útoku pokračo­vali opět pěšky – nejdříve do táb­o­ra Flossen­bürg a pak do Dachau. Byli s ním i Antonín Růžič­ka z Brna, Miloš Růžič­ka a Emil Růžič­ka, celkem ušli asi 300 kilo­metrů. Jeden německý Rom, bývalý vězeň, dal Antonínovi svůj batoh s jídlem, aby ho nesl. Antonín se mu úmyslně ztrá­cel v davu a jíd­lo mu pak s kamarády snědli. Rom ho našel, ale to už byli u táb­o­ra v Dachau a začal nálet. Ukryl se v budově u brány, a když se po nále­tu objevil v jed­nom okně Čech Vycpálek[8] a ptal se po kra­janech, dostal u něj v kuchyni najíst. Týž den, asi ve dvě odpoledne, osvo­bod­ili tábor Amer­ičané. Vzpomíná, jak­ou měli radost, a že s Janem Horáčkem, kterého znal z cikán­ského táb­o­ra,[9] začali tan­co­v­at. Amer­ičané si je fotografo­vali před pece­mi kre­ma­torií. S Horáčkem a další­mi chtěli jet domů, zapřáh­li do mer­cedesu koně a vyrazili, ale Amer­ičané je vrátili do táb­o­ra, že se ještě boju­je. Později je odve­zli do Plzně, odkud se s Emilem Růžičk­ou vydal do Prahy, dál do Tře­bíče na střeše vlaku a pak do Kožušic ke známým. Potom pokračo­vali k ses­třeni­ci do Starče, kde se pořád­ně vys­pali a dostali 500 korun od míst­ního hospod­ského. Další zastávk­ou byl hotel Padovetz [Pad­owetz] v Brně, kde dostali dalších 500 korun a repa­tri­ační legit­i­maci. V Brně-Slat­ině navštívil známého obchod­ní­ka Zelinku[10] a pak šel 35 kilo­metrů pěšky do Klobouk [u Brna] k tetě Vrbové,[11] jejíž manžel Čeněk Vrba se neúspěšně pokusil utéct z táb­o­ra v Osvětimi. 

[1] Bývalá zem­ská donu­co­v­ací pra­cov­na stála na místě, kde byla později postave­na budo­va obu­vnick­ého družst­va Sna­ha v Brně, Lidická 59. (ed.)

[2] Bývalá kolonie U kos­tivárny, nyní Čer­novičky, Brno-Černovice.

[3] Čeněk Vrba, narozen 2. 3. 1903 v Zálužanech, zastře­len na útěku 22. 5. 1943. (ed.)

[4] Záchody byly postave­ny mezi blokem 12 a 14 a dále na kon­ci liché řady bloků. V bloku 14 byli uby­továni převážně němečtí vězňové a funkci staršího bloku tam vykoná­val krim­inál­ní vězeň Fritz Lück­er. (ed.)

[5] Dozor nad dět­mi v takz­vané mateřské škole vykoná­vala německá vězeňkyně Hele­na Hane­man­nová s dvě­ma pol­ský­mi a s něko­li­ka rom­ský­mi vězeňkyně­mi. (ed.)

[6] Hotel Pad­owetz; fun­go­va­lo v něm repa­tri­ační středisko min­is­ter­st­va sociál­ní péče.

[7] Křest­ní jméno není uvedeno.

[8] Křest­ní jméno není uvedeno.

[9] Není upřesněno.

[10] Obchod­ník smíšeným zbožím Fran­tišek Zelin­ka. (ed.)

[11] Křest­ní jméno není uvedeno.