Antonie Kroková

Otec se jmen­o­val Jan Vrba, mat­ka Marie Serinková, sourozen­ci Jana, Jose­fa, Antonín, Jan, Josef, Marie – na jmé­na ostat­ních si nepa­matu­je. Rod­i­na bydlela v Berouně.

Až do depor­tace v roce 1942 rod­i­na netuši­la o exis­ten­ci táborů. Antonie Kroková říká, že vybírali rodiny smíšené,[1] a uvádí, že otec se pokusil postavit na odpor a napadl jed­no­ho Němce.

Shromáždili je na dvoře v Berouně, kde je vyfo­tografo­vali, vza­li jim otisky prstů a zap­sali si úda­je. Na ces­tu si mohli vzít věci do 25 kilo­gramů váhy. Nák­lad­ní­mi auty je pak společně s ostat­ní­mi trans­porto­vali do kon­cen­tračního táb­o­ra v Letech; doprovázela je německá policie.

V Letech rod­i­na strávi­la devět měsíců, pak je v dobytčácích odve­zli do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi. Z vlaku je vyh­nali dozor­ci se psy, bili je a do táb­o­ra museli běžet. Vězně nejprve ostříhali, museli se umýt ve stu­dené vodě a potom jim dali vězeňské oblečení a dřeváky; nakonec jim na lev­ou ruku vyte­to­vali čís­lo. Asi týden byli v karan­téně, potom šla rod­i­na na blok čís­lo 10. Barák neměl okna ani topení, na obou kon­cích byla vra­ta. Vězňů tam bylo asi sto, měli k dis­pozi­ci tři záchody na kon­ci bloku. Spa­lo se na palandách a každý měl dvě deky. Na apel chodili dvakrát den­ně, ráno a večer, trval zhru­ba hod­inu a museli na něj všich­ni. Blokaři byli Němci.

Jíd­lo, jak uvádí, dostá­vali třikrát den­ně, nejčastěji naběračku krm­né řepy s bramb­o­ra­mi ve slupce, také oves­né vločky či krm­nou mrkev. K pití byla nes­lazená káva z melty. Lep­ší jíd­lo – napřík­lad šneky – bylo možné koupit v kan­týně, ale jejich rod­i­na neměla peníze. Příst­up k vodě měli jed­nou den­ně, ale nes­měli si prát nebo se umý­vat. Antonie byla ještě dítě a říká, že děti sice nemuse­ly chodit do práce, ale týrání neu­nikly. Muse­ly napřík­lad stát s natažený­ma ruka­ma, na něž jim dali papír a na něj písek. Kdo nevy­držel stát nebo brečel, byl bit. V táboře řádi­lo mno­ho nemocí, přede­vším tyfus, malárie a úplav­ice. Antonie dosta­la tyfus, vypadaly jí vlasy a dali ji do izo­lace na odd­ěleném bloku, ale žád­nou péči nedosta­la. Nemoc­ní leželi na zemi, kolem byly kbelíky s vodou, ale nes­měli se napít. Den­ně umíralo něko­lik vězňů.

Kolem táb­o­ra byly vykopané jámy, do nichž padali vězňové, kteří se pokusili o útěk. Dozor­ci je pak z jámy vytáh­li a nechali je roztrhat psy. Něk­teré postříleli a pak je na nosítkách nosili po táboře pro výs­trahu ostat­ním. Trest za útěk vězňů dostal vždy celý blok.

Antonie Kroková říká, že nejhorší pro ni byla chvíle, kdy stála před ply­novou komorou. Zachránil ji[2] pro­fe­sor z Prahy, jehož jméno si nepa­matu­je; v Praze totiž učil jejího bra­tra a bra­trance a poz­nal ji.

Antonie Kroková uvádí, že pak byla v táboře Birke­nau [Auschwitz II-Birke­nau], odtam­tud ji převe­zli do Rábrs­briku [Ravens­brück], pak do Aušvic [Auschwitz] a do Vitim­berku u Berlí­na [Wit­ten­berg], kde se dočkala osvobození sovět­sk­ou armádou. 

[1] Neupřesňu­je, jak se to týka­lo jich.

[2] Není uve­de­no jakým způsobem.

Děti bez rodičů se vrace­ly domů vlakem s doprovo­dem, z ostat­ních dětí si vzpomíná na Fer­di­nan­da Ševčí­ka z Plzně, Rober­ta Ševčí­ka z obce Brody,[1] na Alžbě­tu Serinkovou, Vlas­tu Serinkovou, Věru Šmí­dovou z Pod­bořan a na Gus­ta­va Serin­ka. Z celé jejich rodiny se domů nevrátil nikdo kromě ní.

[1] Patrně část obce Krás­ný Dvůr v okrese Louny.