Antónia Pustajová

Antó­nia Pus­ta­jová popisu­je, jak spolu Romové a Židé v obci Čierny Balog dobře vycházeli. Když napřík­lad Romové neměli dost peněz na zapla­cení nákupu, židovský obchod­ník jim dal na dluh, zatím­co míst­ním Slovákům né. Nejbo­hatší­mi Židy v Balogu byli Artur Gros­mír[1] a jeho žena přezdí­vaná Gros­mír­ka, kteří měli dvě děvča­ta v podob­ném věku jako Antó­nia. Přátelila se přede­vším s jejich dcer­ou Timk­ou, u níž občas dokonce přespávala. 

[1] Nejspíše Groswirth.

Rod­inu Gros­mírových ste­jně jako ostat­ní Židy jed­nou v noci z obce odve­zli nák­lad­ní­mi auto­mo­bi­ly a gardisti u nich už násle­du­jícího rána začali rabo­vat. Pus­ta­jová soudí, že kdy­by Gros­mír­ka věděla, že jejich majetek skončí v ruk­ou gardis­tů, raději by to dala Romům, s nim­iž Židé soucítili. Říká také, že Romové kvůli Židům plakali.

Po jed­nom zátahu na par­tyzány a jejich pod­porovatele v přilehlých kopcích poza­vírali Něm­ci par­tyzány a celé rom­ské rodiny v míst­ní velké škole. Pus­ta­jová popisu­je, že letad­lo shodi­lo v kopcích potravi­novou pomoc nedaleko mys­livny, v níž se ukrý­vali Něm­ci, kteří pak pochy­tali všech­ny, kteří si pro potraviny přišli.[1]

Lidé z ves­nice nosili par­tyzánům a Romům uvězněným ve škole jíd­lo. Mamin­ka Antónie Pus­ta­jové pro ně také vaři­la, i když sami měli málo, a Antó­nia nosi­la jíd­lo vězněným rom­ským rod­inám. Ty Romy nez­nala, nevěděla, odkud jsou. Jed­nou pustili asi sedm­nác­tiletého hocha, aby jí s nádoba­mi s polévk­ou pomohl. Když s jídlem dorazili zpátky do školy, stáli už vězňové seřazení venku a jeden Němec mladí­ka i Pus­ta­jovou přiměl, aby se také zařadili. Škol­ník ji ale poz­nal a přivolal na pomoc míst­ního faráře, které­mu se podaři­lo Pus­ta­jovou zachránit. Vzpomíná, že mladík mohl utéct, její mat­ka ho k tomu také pobízela, ale on řekl, že ve škole jsou jeho rodiče a ses­try a že patří k nim. Tvrdil, že půj­dou někam na prá­ci, ale mís­to toho je pak odvedli do údolí za Čiernym Balo­gem, kde část z nich postříleli a další upálili v salaši.[2] Manžel Antónie Pus­ta­jové se musel podílet na kopání hro­mad­ného hrobu.[3]

[1] Při pročesávání lesů na povstaleck­ém území v okolí Čierne­ho Balogu zadrželi tankoví granát­ní­ci 18. tankové divize SS Horst Wes­sel 40 povstaleck­ých vojáků a rom­ské rodiny utíka­jící z obce Neres­ni­ca (dnes součást měs­ta Zvolen) na východ. (eds.)

[2] Jed­nu skupinu zajatců odvedli do Jer­gov­ské doliny, kde 14. listopadu 1944 všech­ny muže postříleli a ženy zavřeli do koli­by, kter­ou polili ben­zinem a zapálili. Druhou skupinu čekal násle­du­jící den ste­jný osud u osady Vydro­vo. (eds.)

[3] Tragédii v Čiernem Balogu z roku 1944, kdy bylo zavražděno zhru­ba 60 (nejspíše olašských) Romů, kteří se v přilehlých lesích pře­chod­ně utábořili, podrob­ně popisu­je Arne B. Mann v článku Výz­nam spomienkového rozprá­va­nia pre výskum dejín rómske­ho holo­caus­tu, Romano džaniben 2/2013, s. 37 – 52.