Anna Růžičková

Anna Růžičková se nar­o­di­la jako nejs­tarší ze sed­mi sourozenců Johaně a Rober­tu Růžičkovým. Měli čtyři koně, otec se živ­il jako povozník, obchodoval s housle­mi a mat­ka prodá­vala dečky. Rod­ině se daři­lo dobře, koupili si dva domy, z toho jeden ve Zdaboři.[1] Děti chodi­ly do obec­ní školy. Růžičková popisu­je velice dobré vztahy s nerom­ský­mi sousedy, jako přík­lad uvádí ředitele školy Staň­ka,[2] kterého vždy­cky zarmouti­lo, když ​“je vza­li”,[3] nebo sousedy na Zbraslavi a v Ďáblicích, kteří se obá­vali, aby Růžičkovi nepro­dali dům a nenastěho­val se tam něk­do jiný. 

[1] Dnes část Příbrami.

[2] Křest­ní jméno neuvedeno.

[3] Inter­novali (ed.), nespeci­fiku­je, kdo.

Při­b­ližně v roce 1942 dostal otec Anny Růžičkové varování od poli­cisty Ulricha[1] v Bře­zových Horách, že ​“půj­dou do lágru”, a doporučil mu dát se k par­tyzánům. Otec to ale odmítl, pro­tože kaž­dou chvíli čekali narození syna. Kvůli náletům pobý­vala rod­i­na ve svém domě ve Zdaboři, který stál stra­nou u lesa. Jed­no­ho rána ve 4 hodiny pro ně při­jeli čeští čet­ní­ci s kým­si v německé uni­for­mě a odve­zli je do věznice v Příbra­mi, kde rozdělili Annu Růžičkovou s mamink­ou a otce s bra­trem do různých cel. Před odjez­dem stih­li dát své nájem­ni­ci paní Kocourkové adresu strýce a tety v Lysé nad Labem[2] s pros­bou, aby je infor­movala. Rod­inu poté odve­zli do Prahy do dřevěné přízem­ní budovy, kam čer­vený­mi auto­busy přiváželi i další rom­ské rodiny. Ty pak jmen­ovitě vyvolá­vali a odváželi pryč, ale Růžičkovi byli prop­uštěni. Strýc[3] s tetou je vyk­oupili, byli velice majet­ní; teta, neby­la to Rom­ka, se za svo­bod­na jmen­o­vala Blümlová. Vyk­oupili je celkem třikrát a teta Růžičkové v té sou­vis­losti zmiňo­vala jistého dok­to­ra práv (zře­jmě jménem Beneš) z Hanspaulky [v Praze], který jim pomohl jako prostředník.

Anna Růžičková byla nakonec přesto inter­nová­na spolu se svý­mi teta­mi.[4] Tety v táboře měly funkci dozorkyní v dět­ském baráku a bydle­ly ve vyčleněné míst­nos­ti, kde s nimi bydlela i Růžičková, a s dět­mi jim vypomáha­la. V táboře dosta­la prů­jem a trpěla na opary. Velkým prob­lémem byly vši, s teta­mi myly dětem hlavy a stříhaly vlasy, ale ani tak se jich neby­lo možné zbav­it. K jíd­lu dostá­vali větši­nou chle­ba, v poledne polévku.

Vzpomíná také na všudypří­tom­né bah­no v táboře.

[1] Křest­ní jméno neuve­de­no. Ses­tra Anny Růžičkové Karoli­na Kozáková-Vdolečková však v této sou­vis­losti uvádí ​„vrch­ního strážmis­tra čet­nické stan­ice pana Bráz­du“. (ed.)

[2] Antonín a Fran­tiš­ka Čermákovi.

[3] Antonín Čer­mák (1908 – 1949), zvaný Eda/​Edouš, bra­tr Johany – matky pamět­nice, který měl za manželku Fran­tišku, řeče­nou Fandu/​Fanynku, rozenou Blümlovou (1911 – 1966). (ed.)

[4] Jose­fou Vintrovou/​Wintrovou a Antonií Janešovskou/​Janašovskou v ter­mínu od 7. 8. 1942 do 4. 5. 1943 v táboře v Letech u Písku.

Po válce žila Anna Růžičková s rodiči v domě v Bře­zových Horách u Příbra­mi a později v rodin­ných domech v Praze nebo v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi.

Ses­tra Karolí­na [Kozáková-Vdolečková, viz její svědectví v data­bázi] se vyuči­la tiskařk­ou a odstěho­vala se do Brna, ses­tra Jana [Schindler Růžičková] vys­tu­dovala konz­er­va­toř a odstěho­vala se do Ženevy, kde uči­la na vlast­ní balet­ní škole.[1] Bra­tr Jan pra­co­v­al v kanceláři Jáchy­movských dolů a bra­tr Josef se živ­il jako šofér ve Švý­carsku v Sankt Gallen.

Anna Růžičková se prov­dala za Augustý­na Růžičku zvaného Gus­ta (1925, Štoky, okres Jihla­va – rok úmrtí neznámý), kamará­da z dět­ství, který se vrátil z kon­cen­tračních táborů jako sirotek. Nar­o­di­la se jim dcera a syn. Manžel byl vyučený brusič, ale živ­il se přede­vším prode­jem látek. Anna Růžičková si otevřela stánek s textilem. 

[1] Jana Schindler Růžičková, narozena 1948. (ed.)