Anna Cinová

Oba syny Anny Cinové odvedli čet­ní­ci a gardisti do Prešo­va, mělo jít o něco podob­ného vojen­ské­mu odvo­du. Jed­no­ho z nich ze zdravot­ních důvodů pro­pustili,[1] druhého syna, Jana, odve­zli do táb­o­ra na Petiči. Pra­co­v­al na výs­tavbě železniční tratě v Lip­níkách. Cinová popisu­je pod­mínky inter­novaných, přede­vším hlad, těžk­ou prá­ci a neustálé bití. Najíst jim dávali jed­nou den­ně, a tak syn­ovi každý den ona nebo snacha nosi­la do táb­o­ra něco na přilepše­nou. Sama si prací na poli u sedláků vydělala jen pár korun, ale vypomáha­la jí nerom­ská přítelkyně, farářo­va hospo­dyně,[2] pro kter­ou sbírala lesní plody a na oplátku od ní dostá­vala mouku, chle­ba, bram­bo­ry a podob­ně. Cinová zmiňu­je staros­tu obce Stuľany, kde žil Jozef Cina: Romy z obce totiž staros­ta do táb­o­ra nevy­dal, a tak na Petič sice docházeli pra­co­v­at, ale na noc se směli vrátit domů. Vzpomíná také, jak sedlá­ci na zábavě v obci Bystré zmlátili čet­níky z Petiče, pro­tože na vlast­ní oči viděli, jak se v táboře zachází s lid­mi. Anna Cinová vypráví o opako­vaných útěcích syna Jana z táb­o­ra a připomíná, že mu pomáhali nejen Romové, ale i Slová­ci. Při jed­nom z útěků s ním byl i jeho bra­tranec, kterého čet­ní­ci dopadli, sváza­li a u Chmeľo­va ho shodili z auta, kde na místě zemřel.[3] Cinová vzpomíná i na Romy v pra­cov­ním táboře Revú­ca, kteří donášeli na ostat­ní Romy čet­níkům.[4]

[1] Jozef Lacko, manžel Ele­ny Lack­ové, měl od dět­ství zmrza­če­nou ruku, a tak potom na nádraží v Prešově sklá­dal dřevěné uhlí (ed.).

[2] Jméno není uvedeno.

[3] Srov. svědectví Joze­fa Horvátha v této databázi.

[4] Vedení těch­to táborů dosta­lo instruk­ci pří­mo od min­is­ter­st­va vni­tra, aby získá­va­lo kon­fi­den­ty z řad takz­vaných zařazenců, kteří pak měli různé výhody a dostá­vali také finanční odměnu (ed.).

Anna Cinová připomíná jed­no­ho Polá­ka,[1] který původ­ně seděl za krádež, ale pak se dal ke gardis­tům a donášel čet­níkům, jenže když přišli Rusové, ostat­ní gardis­ty jim udal. Faráře z Kapušan, hod­ného člově­ka, zase nechal přeložit, ačkoli sedlá­ci prosili, ať ho tam nechá dožít. Sedlá­ci se Rusů báli, pro­tože mno­ho z nich skonči­lo na Sibiři, a tak Polá­ka nikdo neu­dal. Jak uvádí Cinová: ​„Potom ten Polák umřel. Sám od sebe. Nikdo ho nepotre­stal. Ale Pán Bůh zná prav­du.“ Cinová v té době už v Kapušanech neby­dlela, odstěho­vala se za manželem do Stuľan, a ovdovělá snacha Ele­na odešla za matk­ou do Šar­iše.[2] Ele­na Lack­ová po válce upo­zorni­la na chování jed­no­ho z míst­ních čet­níků, který za války Romům škodil.[3] Podle Cinové byl poté čet­ník prop­uštěn z práce.

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Jozef Lacko zemřel na zau­zlení střev (ed.).

[3] Snacha Anny Cinové Ele­na Lack­ová pra­co­v­ala do zrušení Prešovského kra­je jako kul­turní inspek­tor­ka na Kra­jském národ­ním výboru v Prešově; tato funkce jí umožni­la pomáhat Romům a upo­zorňo­vat na něk­terá nepotrestaná válečná bezpráví (ed.).