Andrej Kišš

Jeho nevlast­ní otec byl kovář a ste­jné­mu řemes­lu se vyučil i Andrej Kišš, který si navíc přivy­dělá­val hrou na buben.

Do táb­o­ra nucených prací odvedli Andreje Kišše podle jeho slov v sed­mad­vaceti nebo osmad­vaceti letech.[1] V té době byl už ženatý a měl mal­ou dceru. O pra­cov­ních táborech věděl, během roční vojen­ské služ­by viděl rom­ské a židovské vězně v kamenolo­mu v obci Svätý Peter.[2] Kišš tehdy pra­co­v­al na melio­racích u Vod­ních toků. V noci si tam pro Romy při­jeli gardisti a odve­zli je do Michalovců. Odtam­tud Kišše převe­zli do pra­cov­ního táb­o­ra v Hanušovcích nad Topľou, kde ho poz­nal veli­tel gardy Prášek,[3] pro něhož už v min­u­losti pra­co­v­al. Spolu s další­mi vězni pak stavěl železni­ci z Prešo­va do Strážského, přičemž Prášek ho jmen­o­val velitelem družst­va a cim­ry. Na Kiššovu přím­lu­vu pak pro­pustil z táb­o­ra něko­lik starých rom­ských i nerom­ských mužů.

Kišš uvádí, že tábo­ry byly celkem čtyři, v každém tři poschoďové baráky pro osmdesát až sto lidí. Ve třech táborech byli Romové, ve čtvrtém Slová­ci, což byli větši­nou trestanci. Když pod­platili velitele – chtěl úda­jně dva tisíce korun –, pro­pustil je, ale Andrej Kišš potřeb­nou sumu peněz neměl, a tak tam pra­co­v­al dva roky jako kovář, kopáč a brusič. V táboře panovaly tvrdé pod­mínky, kromě bití trpěli vězni přede­vším nedostatkem jíd­la. Ráno dostali dvě bram­bo­ry a černou kávu a při prá­ci pak padali hla­dy. Boty neměli, chodili oblečení v starých vojen­ských kalhotách a blůzách a za prá­ci nedostá­vali žád­né peníze.

Kvůli pokusu o útěk byl po dvou letech spolu s další­mi čtyři­ad­vaceti vězni převezen do Michalovců, kde měli být odsouzeni k trestu smr­ti a zastře­leni. Po zásahu jed­no­ho gardis­ty[4] však ty z nich, kteří uměli nějaké řemes­lo nebo byli muzikan­ti, naložili do dobytčáků a odve­zli je trans­portem do Lip­s­ka na prá­ci v továrně na výrobu motorů, džípů a nák­lad­ních vozů pro německé vojsko. Po nějaké době se dostal mezi asi pětač­tyřicet kovářů, betonářů a truh­lářů, které si vybral kapitán Hans Had­lik na stavbu pevnos­ti. Pra­co­v­ali devět až dvanáct hodin den­ně, a když stavbu dokončili, odstraňo­vali ve městě škody po bom­bar­dování. Kišš vzpomíná, jak se jich Had­lik zastal, když je chtěl německý plukovník[5] zastřelit, pro­tože zrov­na odpočí­vali; Had­lik argu­men­to­val jejich pra­cov­i­tostí. Připomíná i německ­ého dozorce,[6] který úda­jně nenáviděl Hitlera a dělil se s ním o chléb.

Amer­ičané přišli do měs­ta 22. dub­na [1945] a Kišš vzpomíná, že Něm­ci předtím baráky s vězni pod­mi­no­vali a chtěli je vyhodit do vzduchu. Mezi amer­ick­ý­mi vojáky, kteří vězně osvo­bod­ili a zajis­tili jim potraviny, bylo něko­lik Slováků, jeden Andreje Kišše poz­nal. Pak při­jeli Rusové a také Čer­vený kříž a nakonec je ruská armá­da převe­zla do Čech. Domů se vrátil v květ­nu. Jak říká, všech­no přežil jen díky tomu, že vždy­cky všude potře­bo­vali kováře.

[1] Pravděpodob­ně dříve, pamět­ník se nar­o­dil v roce 1919.

[2] Není blíže specifikováno.

[3] Křest­ní jméno není uvedeno.

[4] Jméno není uvedeno.

[5] Jméno není uvedeno.

[6] Jméno není uvedeno.

Kišš vzpomíná na návrat k rod­ině. Manžel­ka měla kratičké vlasy, pro­tože gardisti ji ste­jně jako ostat­ní ženy včet­ně Kiššovy matky a ses­try ostříhali doho­la; kromě dalšího ponižování jim také zakáza­li chodit do ves­nice – nejen pro jíd­lo, ale i k dok­torovi. Dále popisu­je zážitky, které ilus­tru­jí, jak se po osvobození musel vyrovná­vat se Slováky z rod­né obce a jejich pří­pad­ným podílem na udávání Romů za války nebo s tím, že byli v Hlinkově gardě.