Anastázie Bystřická

Anastázie Bystřická měla dva bra­try, byla to dvo­jča­ta, a tři ses­try. Nejs­tarší ses­tra Bože­na žila s Aloisem Dani­helem, nebyli sez­daní a měli tři děti. Do práce chodil jen otec Fran­tišek Adam, mat­ka Fran­tiš­ka Adamová a další ženy z rodiny byly doma. U obce Špičky měli dvě maringotky, ale nejezdili s nimi, bydleli v nich.

Pro rod­inu přišli[1] čet­ní­ci z obce Čer­notín, kde byla čet­nická stan­ice. Oznámili jim, že se mají sbalit, ale vzít si jen to nejnut­nější, že se hned vrátí. V Čer­notíně na stani­ci je vyfo­tografo­vali a zap­sali si nacionále. Odtam­tud jeli do vězení v Hran­icích, kam vozili i další rom­ské rodiny, a potom do Olo­mouce, kde byli v nějaké budově, kter­ou Bystřická přirovnává tře­ba k soudu, kde jsou velké míst­nos­ti. Neví přes­ně, jak dlouho tam byli; znovu přibý­vali Romové z okolí, a nakonec je všech­ny převe­zli osob­ním vlakem do kon­cen­tračního táb­o­ra v Hodoníně.[2] Anastázie Bystřická uvádí, že v táboře už tehdy romští vězni byli, ale neby­lo jich moc.

Po pří­jez­du do Hodoní­na je ostříhali, oho­lili jim ochlu­pení a dostali lágrové oblečení.[3] V lágru museli pra­co­v­at všich­ni vězňové, muži, ženy i děti; budovali ces­tu přes les, měli krumpáče a do vozíků naklá­dali hlínu a marast. Anastázie Bystřická jezdi­la s vozíkem a pra­co­v­ala společně s mladší ses­trou a nějakým starým mužem. Jed­nou se jim zlomi­lo dře­vo, kterým se vozík brzdil, starý pán nemohl vozík udržet, pustil ho a on se neovla­datel­ně roz­jel. Niko­mu se nic nesta­lo, ale vozík vykole­jil. Anastázie Bystřická vza­la vinu na sebe, a tak ji brutál­ně zbili: čet­ník, který ji bil pen­drekem, počí­tal dvě rány za jed­nu. Něko­lik dní pak nemohla chodit, sice šla ráno na apel, ale pak se přih­lási­la na mar­o­d­ku, kde strávi­la tři dny.

Zhru­ba po roce je v autech odve­zli na nádraží, naložili je do nák­lad­ního vlaku, a jak říká, vezli je jako dobytek; věděli, že je vezou do kon­cen­tračního táb­o­ra Osvě­tim. Na ces­tu dostali kousek chle­ba a marmelá­du. Když vlak zas­tavil, čekali na ně dozor­ci z řad SS s puška­mi a hnali je pěšky do lágru, kde jim vyte­to­vali čís­la. Vězni věděli, že v Osvě­ti­mi posíla­jí lidi do plynu a že předtím dostanou mýd­lo a ručník. Když to dali i jim, byli všich­ni – celá rod­i­na – vyděšení a plakali, ale byly to skutečné sprchy; potom dostali lágrové oblečení a odvedli je na blok.

Blokaři byli podle ní ještě horší než přís­lušní­ci SS. Zmiňu­je dozorce Many­ho, který se k jejich rod­ině nechoval tak hrozně, ale k jiným ano.[4] Druhý blokař [kterého nej­menu­je] se prý choval ještě hůř. Uvádí, že s Manym a jeho manželk­ou se seznámili a že nejspíš pro­to se k nim choval lépe.

Z Osvě­ti­mi Anastázii Bystřick­ou na začátku srp­na trans­porto­vali do Ravens­brücku[5] a odtam­tud do malého lágru v lese, na jehož jméno si nepa­matu­je, ale byly v něm vězněny přede­vším Židovky. Tou dobou už nad nimi léta­la spo­je­necká letad­la a Něm­ci vyžadovali, aby v lágru byla tma a ticho. Už si nepa­matu­je, jak dlouhou dobu tam strávila.

Odtam­tud se vězeňkyně vydaly na pochod smr­ti. Nedostaly nic k jíd­lu, takže si něco vyhra­baly v hlíně anebo jed­ly syrové maso ze zastře­lených koní. Vodu nemě­ly a pít nes­mě­ly. Jak­mile učini­ly pohyb, který mohl půso­bit jako pokus o útěk, už jim dozor­ci vyhrožo­vali zastře­lením. Když došli do nějakého dvo­ra, byli už unavení i dozor­ci, pro­to rozhodli, že si tam odpoči­nou. Čtyři nebo pět mladých žen se rozhod­lo, že utečou, říkaly si, že ať je raději zastřelí na místě, než aby muse­ly jít dál. Schovaly se, a když ráno vyle­z­ly, vězeňkyně i dozor­ci byli pryč.

Společně s ostat­ní­mi žena­mi pak procházela kolem prázd­ných domů, odkud utíkali lidé před blížící se Rudou armá­dou. Hledaly přede­vším potraviny, potom šly do lesa a uvaři­ly si něco k jíd­lu, ale všech­no, co sněd­ly, z nich hned vyš­lo ven. Ráno potkaly vojá­ka, který k nim šel přes pole. Jed­na z nich, Pold­ina, uměla německy a pol­sky a dokáza­la se s ním dom­lu­vit. Byl to Rus, řekl jim, že kolem jsou všude lesy a v nich Něm­ci, kteří by je zastřelili. Doprovázel je pak od domu k domu a lidem, kteří se tam mez­itím vrátili, naka­zo­val, aby ženám vařili. 

[1] Není uve­de­no kdy.

[2] Není uve­de­no kdy.

[3] Vězňové takz­vaného cikán­ského táb­o­ra v Hodoníně byli oblečení ve vyřazených vojen­ských uni­for­mách. (ed.)

[4] Přezdívku Many měl český Rom Blažej Didy, který vykoná­val v cikán­ském táboře nižší vězeňské funkce a byl za tuto čin­nost 29. 4. 1947 odsouzen mimořád­ným lidovým sou­dem v Brně na doživ­otí. (ed.) Jeho jméno se také obje­vu­je ve vari­antě Dydy a přezdív­ka ve for­mě Man­nus nebo Man. Schus­ter, Michal. Pro­ces s Blaže­jem Dydym na zák­ladě mater­iálů Mimořád­ného lidového soudu v Brně roku 1947. In: Romano Džaniben 1/2013.

[5] Trans­port z 2. 8. 1944. (ed.)

Domů se vydaly všech­ny společně, šly od ves­nice k ves­ni­ci, nocleh jim zaři­zo­val větši­nou míst­ní staros­ta. Jíd­lo jim lidé dávali sami, jak­mile jim začaly popiso­vat, co zaži­ly. Nakonec doš­ly až do Ostravy, kde se rozdělily. Anastázie Bystřická šla do Hran­ic a našla tam jen svou tetu, matčinu ses­tru. Pak se o jejím návratu dozvěděla neteř Adéla [Reiskupová], přišla pro ni a už zůstaly pohromadě.