Alžběta Danielová

Alžbě­ta Danielová se nar­o­di­la v roce 1924 v Plzni, vyrůsta­la v domku v Tře­mošné na Orlíku. Tatínek nebyl Rom, mamin­ka se jmen­o­vala Marie Serynková. Vyrůsta­la s dvě­ma bra­try, vychodi­la asi 5 tříd míst­ní školy ​„na Sklenárně“ a od 14 let pra­co­v­ala v keramičce v nedaleké Horní Bříze.

Když jí bylo 16 let, přestěho­vala se s matk­ou a sourozen­ci, k nimž přiby­la ještě malá ses­třič­ka, do bytu v Jateční uli­ci v Plzni-Doubravce. V roce 1942 sebrali celou širok­ou rod­inu včet­ně babičky a čtyř matčiných ses­ter Něm­ci.[1] Mysleli si, že jdou na prá­ci. Když je odváděli, lidé plakali. Na Denisově nábřeží v Plzni je fotografo­vali a brali jim otisky prstů, poté byli v budově školy na Jiráskově náměstí a násled­ně je odve­zli nák­lad­ním vlakem do Písku, odkud šli pěšky až do táb­o­ra v Letech u Písku.

V táboře byl budíček v 5 hodin, dostali černou kávu a kra­jíc chle­ba a nák­lad­ní­mi auty je odve­zli na statek, kde vypomáhali až do set­mění v 7 nebo 8 hodin večer; potom je odve­zli zpět do táb­o­ra, kde dostali polévku a kousek chle­ba. Práce na statku byla výhod­ná v tom, že měli příst­up i k jiné­mu než jen ​„lágrovské­mu“ jíd­lu. Po čase je po prá­ci nechá­vali pře­spá­vat ve stodolách, aby si ušetřili prá­ci s dopravou vězňů.

Danielová vzpomíná na neustálý stra­ch a na nářek lidí, říká také, že čeští dozor­ci v táboře byli leck­dy horší než Něm­ci. Když měl něk­do tře­ba špinavý hrnek, roz­bili mu ho o hlavu. Tre­stali je něko­likaden­ní hladovk­ou a bitím nebo je zavřeli do takz­vaného bunkru, což byl upravený vůz, ve kterém byla tma. Danielové bra­tr se pokusil o útěk, a tak ho na 24 hodin pověsili za ruce na kůl. Vězni v táboře umírali, dozor­ci zabí­jeli dospělé i malé děti, udeřili je a nechali je ležet na zemi. Mrtvé pak vězni naložili na auta a pohřbí­vali je do velké jámy, nikoli do hrobu. Danielová v té sou­vis­losti zmiňu­je i smrt své malé ses­try.[2]

Devadesátile­tou babičku i matku Alžbě­ty Danielové včet­ně matčiných čtyř ses­ter potom z Let odve­zli, jak říká, do Osvětí­na [kon­cen­trační tábor Auschwitz II-Birke­nau] a už se s nimi nikdy nesh­ledala. Ona sama tam byla převezena po 8 měsících[3] také, násled­ně prošla táborem v Ravens­brücku a jako přís­lušnice pra­cov­ního koman­da se ve Wit­ten­ber­gu dočkala osvobození Rudou armá­dou.[4]

[1] Není blíže specifikováno.

[2] Antonie Serynková, narozená 8. 3. 1942, zemřela v Letech 26. 8. 1942. (ed.)

[3] Trans­portem ze 4. 5. 1943. (ed.)

[4] 20. 4. 1945 (ed.)

Po válce se vráti­la do rod­né Plzně.