Agnesa Horváthová

Romové žili v Chmeľově asi v šesti nebo sed­mi dom­cích z nepálených cihel, které ses­tá­valy z malého poko­je a komory. Agne­sa Horváthová s rodiči bydlela v jed­nom z nich, stá­val u kostela. Než se situ­ace zhorši­la, stih­la vychodit čtyři třídy školy.

Když jí bylo asi čtrnáct let,[1] vyh­nali gardis­té (včet­ně jed­no­ho míst­ního sedlá­ka, který se k nim při­dal) Romy z Chmeľo­va do lesa na Petič. Přesta­la chodit do školy, rodiče už byli starší a báli se ji pouštět do ves­nice. V lese si sbili ze dře­va nuzný domek a vydrželi v něm asi rok; vzpomíná, že všude bylo samé blá­to.[2] Rod­i­na Ire­ny Krokové zůsta­la v Chmeľově, kde jim bylo dobře, pro­tože pra­co­v­ali u bohatých sedláků, u Sučků; Agne­sa Horváthová na ně vzpomíná jako na hod­né lidi.

Další rok vypuk­ly boje a Horváthová s mamink­ou a další­mi lid­mi utíkali a schová­vali se po lese. Něm­ci pod­palo­vali domy, v bytech všech­no zpřevraceli, znásilňo­vali rom­ské dívky a ženy, mladé i staré.

Horváthová vzpomíná jmé­na něko­li­ka vsí, odkud pocházeli romští par­tyzáni – Babin Potok,[3] Hanušovce nad Topľou, Pavlovce, Ďurďoš. Z Babi­na Poto­ka pocházel známý par­tyzán jménem Oračko, který později žil v Chmeľově. Za války vybízel Romy, aby se i oni při­dali k par­tyzánům, aby jich bylo co nejvíce. Něk­terým Romům dali par­tyzáni rov­nou pušku přes rameno a museli s nimi jít, mnozí se ale přidá­vali dobro­vol­ně, chtěli bojo­vat pro­ti gardis­tům. Oračkovu skupinu tvořili další muži, podle Horváthové šlo o Romy z Pavlovců a Hanušovců. Když v Prešově [Rusové] bom­bar­dovali vězni­ci,[4] byli par­tyzáni z Hanušovců mezi oběť­mi; přežil jeden, přestože mu ruce zůstaly pod závalem kamení. Jmen­o­val se Janko,[5] byl to Fulakův syn, žil ​„s Fer­ičkovou Vero­nou“,[6] ale brzy umřel a nechal po sobě mladou ženu s osmi dět­mi. Romští par­tyzáni, kteří nálet přežili, se vrátili zpátky. S Oračkem pak bojo­vali čtyři mladí Romové z Pavlovců, z Chmeľo­va se nikdo nepřipojil. 

U Babi­na Poto­ka probíhaly tvrdé boje. Něm­ci byli usazení v lese, a když par­tyzáni útočili, napřík­lad pod­mi­no­vali most, padaly prý i svaté obrázky ze stěny, vzpomíná Horváthová. Na Orač­ka poslali do Babi­na Poto­ka gardis­ty, ale par­tyzáni se jim schovali a zachránili se.

[1] Patrně v roce 1943.

[2] Horváthová se také zmiňu­je o tom, že žili rok a půl u tety v obci Pavlovce, ale není zře­jmé, o kterém časovém období přes­ně hovoří.

[3] Dnes součást obce Terňa.

[4] Nálet z 20. pros­ince 1944, při němž tam zahynu­lo 120 lidí vězněných gestapem.

[5] Celé jméno není uvedeno.

[6] Celé jméno není uvedeno.

Na pozemku u kostela, kde rod­i­na předtím žila, už bydlela Sloven­ka. Pro­to dal otec dohro­mady peníze, a jak sama říká, jeden Slovák ve vsi jim za dvanáct tisíc pro­dal poze­mek, na kterém postavili dům. Potom už jim bylo dobře.