Zdeněk Daniel

Zdeněk Daniel se nar­o­dil v roce 1929 v Osla­vanech, okres Brno. Pochází z rodu Danielů, který patří k jed­né z nejdéle žijících rom­ských rodin na území Moravy od konce 18. sto­letí. V Osla­vanech tedy žili už i jeho prar­o­diče. Tatínek, Jan Daniel zvaný Hon­za nebo také cikán­ský baron byl obchod­níkem s koň­mi. Vyz­nal se v nich a přede­vším podle zubů poz­nal, který kůň je zdravý, ale pouze zaned­baný a pod­vyživený. Takové koně pak kupo­val, vhod­nou péčí obnovil jejich kondi­ci a pak je se značným ziskem prodá­val sedlákům. Mamin­ka Růže­na Danielová vychodi­la za Rak­ous­ka 6. tří­du a provo­zo­vala podom­ní obchod s látka­mi, takz­vané hauzírování. V Brně nakoupi­la látky ve velkoob­chodech u Židů a jezdi­la je prodá­vat na Zlín­sko, do Otrokovic a okolí, kde žily bohatší rodiny. Danielovi si žili dobře, rodiče si ve třicátých letech koupili poze­mek ve vsi mimo míst­ní rom­sk­ou kolonii a postavili si vilku. Součástí domu byl i dvůr s vlast­ní studnou, míst­nos­tí pro pachol­ka a maš­tale­mi pro koně. 

Širší rod­i­na pana Daniela před válk­ou nestrá­dala, mnozí její člen­ové absolvo­vali různé typy škol. Zmiňu­je strýce Vaš­ka, který měl auto, což byla jinak výsa­da jen napřík­lad dok­to­ra či lékární­ka, a na strýce [Jose­fa Daniela][1]<font size=“1”> </font>z Tišno­va, který měl v domě dokonce koupel­nu. Bra­tranec Ton­da byl za první repub­liky poručíkem, ses­třenice Anka[2] absolvo­vala obchod­ní akademii a další bra­tranec Ton­da[3] vys­tu­doval gym­náz­i­um a byl učitelem. Rod­i­na byla počet­ná, což pan Daniel dok­ládá vzpomínk­ou na svat­bu ses­třenice v Tišnově, kam se z Osla­van vyprav­ili objed­naným autobusem.

Zdeněk Daniel vyrůstal se dvě­ma nevlast­ní­mi bra­try Pavlem a Miroslavem, které měl otec z před­chozího vztahu. Vzpomíná, že měl nád­h­erné dět­ství do svých 13 let, kdy bylo nařízeno pořídit ​„soupis cikánů“.[4]

Chodil tehdy do měšťanky, připravo­val se na konz­er­va­toř (byl to tal­en­to­vaný hous­lista), ale tam už nenastoupil. 

[1] Josef Daniel zvaný Šíša pocházel z Osla­van, ale přiže­nil se do Tišno­va, kde patřil mezi zámožné občany. Jeho žena Anna Danielová také obchodovala s látka­mi. Také Josef Daniel byl i s rodi­nou zavlečen do kon­cen­tračního táb­o­ra v Auschwitz-Birke­nau. (ed.)

[2] Anna Danielová (1921, Osla­vany – 1999, Osla­vany) vys­tu­dovala obchod­ní akademii a je první Romk­ou na Moravě, o které máme z his­torick­ých pra­menů doložené, že dokonči­la střed­ní školu. Za války byla totál­ně nasazená, po válce pra­co­v­ala jako sekretář­ka na úřadech v Brně. Na počátku padesátých let patři­la mezi skupinu rom­ských aktivistů v Brně, kteří se již v tuto dobu snažili založit rom­sk­ou orga­ni­zaci. V době exis­tence Svazu Cikánů-Romů se vel­mi výz­nam­ně podílela na čin­nos­ti Komise bývalých vězňů kon­cen­tračních táborů s cílem dosáh­nout odškod­nění pro rom­ské přeživší holokaus­tu. (ed.)

[3] Antonín Daniel (1913, Osla­vany – 1996, Šumperk) se po válce stal učitelem. Patřil mezi zak­la­da­tel­ské osob­nos­ti Svazu Cikánů-Romů. (ed.)

[4] Šlo o tzv. Soupis cikánů, cikán­ských míšenců a osob potu­lu­jících se po způ­sobu cikán­ském ze začátku srp­na 1942. Soupis sloužil jako pod­klad pro násled­né depor­tace Romů do kon­cen­tračních táborů na území pro­tek­torá­tu i mimo něj. (ed.)

Po vzniku pro­tek­torá­tu začaly změny. Romům byl napřík­lad zakázán příst­up k veře­jné pumpě, a tak si z kolonie v Osla­vanech chodili všich­ni pro vodu k Danielovým na dvůr. Obchodovat už neby­lo možné, tatínek se pře­ori­en­to­val na povoznictví, pro­tože měl koně a vůz a pac­holek dělal kočího. Už při prvních odvodech rom­ských rodin začali rodiče pana Daniela činit náležité přípravy, napřík­lad látky schovali u obchod­ní­ka, u kterého nakupo­vali, nábytek odve­zli k mis­tro­vi, k němuž chodil Zdeněk Daniel do učení.

5. květ­na 1943 byla celá rod­i­na depor­tová­na společně s ostat­ní­mi Romy z Osla­van do tzv. robot­árny v Brně. Dove­zla je tam vlakem čet­nická esko­r­ta a dva dny je vyšetřo­vali. Byla tam s nimi i teta Mál­ka, vdo­va, která už měla dospělé a stu­dované děti.[1] Vzh­le­dem k dlou­ho­leté­mu působení jejího zemřelého manžela v osla­van­ské elek­trárně (od r. 1911) byla z robot­árny prop­uště­na a bylo jí navíc pov­oleno vzít s sebou zpět domů ještě tři děti ze své rodiny. Čtrnác­tiletý Zdeněk Daniel se tak vrátil s tetou Málk­ou, ses­třenicí Vlas­tou a bra­trancem Hon­zou zpět do Osla­van. Zbytek jeho rodiny byl [7. květ­na 1943] odvezen do kon­cen­tračního táb­o­ra Auschwitz-Birke­nau. Pan Daniel se dom­nívá, že jeho rod­i­na měla také šan­ci být z trans­portu vyj­mu­ta, ale Romové z brněn­ské kolonie Kos­tivár­na pouka­zo­vali na to, že je s osla­van­ský­mi Romy zacházeno jinak, pro­tože jsou bohatí, a čet­ní­ci je pro­to do trans­portu zařadili.

Dům Danielových v Osla­vanech zabral zás­tupce [velitele] čet­níků s manželk­ou. Zdeněk Daniel si nemohl po návratu z Brna ani vzít své osob­ní věci a byl svěd­kem smut­ného výje­vu, jak jim odváděli koně. Teta je uživi­la díky látkám schovaným u obchod­ní­ka, které tajně vyzvedá­vala a směňo­vala za jídlo.

Jaký byl další osud rodičů, ví pan Daniel z vyprávění otce, který pobyt v kon­cen­tračním táboře přežil. V Osvě­ti­mi byl nucen dělat sběrače mrtvol a násled­ně pra­co­v­al [v táboře Dora-Mit­tel­bau] jako děl­ník pod zemí, kde se tři měsíce podílel na výrobě raket V‑1 a V‑2. Později se mu podaři­lo uprch­nout z takz­vaného pochodu smr­ti. Z bra­trů se vrátil pouze Mirek,[2] kterého zachráni­lo, že v Osvě­ti­mi pra­co­v­al v táborové kuchyni. Mamin­ka Růže­na byla z Osvě­ti­mi přelože­na do Ravens­brücku, ale zemřela při návratu na česko-německ­ých hran­icích. Její osud zná pan Daniel díky tetě [Marcele Danielové], která se vráti­la domů bez ruky a se střepinou v noze. Vyprávěla, že jejich skupina asi deseti žen se vracela domů po útěku z Ravens­brücku a při nočním pře­chodu hran­ic (asi 5. květ­na) je zasáhl granát. Mamin­ka pana Daniela přišla o nohu a vykrvácela. Se zraněním se kromě tety vráti­la ještě jed­na žena, ale střepiny se jí dostaly do plic a zaned­louho zemřela. Zdeněk Daniel maminku stále vyh­lížel, pro­tože se jí daři­lo psát mu dopisy. Posled­ní dostal před kon­cem války, věřil tedy, že přeži­la a vrátí se. Naopak o otci zprávy po celou dobu neměl, nevěděl ani, že už je zpátky na Moravě a zotavu­je se v nemoc­ni­ci: při svých 181 cm výšky vážil pouhých 55 kg. Zdeněk Daniel měl u sebe jejich starou fenku německ­ého ovčá­ka Zoru, byla už chromá na zad­ní nohy, ale když se otec Zdeň­ka Daniela vra­cel, na vzdálenost něko­li­ka set metrů ho poz­nala, vyběh­la mu napro­ti a radostí na něj skákala.

Z při­b­ližně 115 osla­van­ských Romů se jich po válce dle odhadu pana Daniela vráti­lo pět. 

[1] Jde o Amálii Danielovou, vdovu po Jose­fu Danielovi, které­mu se říka­lo Lud­va. Ten byl trvale zaměst­nán v osla­van­ské elek­trárně, a to již od jejího vzniku, tj. od roku 1911. Jejich rod­i­na si jako první rom­ská rod­i­na postavi­la v Osla­vanech v roce 1932 zděný dům. (ed.)

[2] Miroslav Daniel, narozen 1925 v Osla­vanech, byl depor­tován dne 5. 5. 1943 do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi, později do táb­o­ra v Buchen­wal­du a poté do táb­o­ra Dora-Mit­tel­bau. (ed.)

Zdeněk Daniel po válce zůstal v Osla­vanech u tety. Jeho otec se znovu ože­nil a založil novou rod­inu. Pan Daniel se vyučil insta­latérem-topenářem a nas­toupil do práce na bytovém pod­niku v Litvínově v Chemick­ých závodech [dnes Chemický průmysl]. Stal se z něho nadšený komu­nista, ože­nil se se ženou z rodiny takz­vaných svět­ských a vychoval dva syny. Absolvo­val večerní střed­ní školu a v roce 1960 odmatur­oval. V roce 1968 v důsled­ku nesouh­la­su s invazí sovět­ských vojsk vys­toupil [v dobové stran­ické han­týrce byl vyloučen] z KSČ a násled­ně byl prop­uštěn ze zaměst­nání. Podruhé se mu zhroutil svět a musel být hos­pi­tal­i­zován v psy­chi­atrické léčeb­ně. Na začátku 70. let začal s rodi­nou nový živ­ot v jiném městě v sev­erních Čechách.

V 80. letech, když už měl auto, vyjel pan Daniel s manželk­ou a syny na rekreaci do východ­ního Němec­ka a navštívili Ravens­brück, kde byla vězněná mamin­ka, a byli se podí­vat i na hran­icích nedaleko Cínovce, kde zemřela, a byli i v Pol­sku v Auschwitz-Birke­nau, kde zemřel bratr.