Viktor Salinas

Před­ci Vik­to­ra Sali­nase přišli z Maďars­ka prý oko­lo roku 1860 nebo 1870. Tři bratři jmény Ďura, Hego a Júci se usadili v Dol­né Seči, postavili si dřevěné koli­by a začle­nili se bez obtíží mezi míst­ní sloven­ské oby­va­tel­st­vo, pro­tože hov­ořili maďarsky a lidé je za Romy nepo­važo­vali. Hego a Júci odešli posléze do Lev­ic a Topoľčan, Ďura zůstal v Dol­né Seči a prý mis­trně vyráběl vrtáky různých velikostí. Díky těm třem má dnes Vik­tor Sali­nas velik­ou rod­inu, příbuzné na mno­ha místech Čech a Moravy. Až do války se živili prode­jem koní, čas­to obchodovali se Židy. Ženy pomáhaly selkám ve ves­ni­ci a za prá­ci nosi­ly domů potraviny.

Vik­tor Sali­nas se nar­o­dil za války v roce 1941. Romové v jejich kra­ji se tehdy necítili příliš ohroženi. To se změni­lo na sklonku války v roce 1945, kdy se oblast kolem řeky Hron včet­ně Dol­né Seče sta­la cen­trem bojů mezi německ­ou a sovět­sk­ou armá­dou. Když se po útěku Romové vrátili do svých domovů z hlíny a dře­va, našli je zcela zničené. Jed­iná budo­va, která odolala, byla betonová stáj Sali­naso­va dědeč­ka, která se načas sta­la útočištěm jeho rodiny. 

Dědeček z matčiny strany se jmen­o­val Karol Laka­toš, měl přezdívku Čuri. Odvlek­li ho do kon­cen­tračního táb­o­ra, odkud se již nevrátil. Jeden známý gádžo, prý odporný člověk, pro­tože vozil lidi do táborů, přišel jed­no­ho dne za dědečkem s tím, že jeho tři dcery muse­jí jít pra­co­v­at [do táb­o­ra]. Dědeček je nechtěl pustit, pro­tože jim bylo teprve sedm­náct, osm­náct. Nabídl se, že půjde sám, ste­jně ale vza­li i jeho nejs­tarší dceru Růžu. Odve­zli je nejprve do Štúro­va. Dědečkův bra­tr Jož­ka, který jim vždy vyprávěl pohád­ky a o min­u­losti rodiny, odtam­tud utekl i se svým synem Luncim. Sali­naso­va dědeč­ka spolu s dcer­ou, šva­grem a další­mi Romy přezdí­vaný­mi Naranč, Šošoj, Ribi­zla a mno­ho dalších Romů, napřík­lad ze Želiezovců,[1] však odve­zli do kon­cen­tračního táb­o­ra v Dachau. Dědeček tam prý učil Romy z Rus­ka a Pol­s­ka mlu­vit rom­sky bez pře­jatých slov. Jed­iní, kdo se odtam­tud vrátili, byli teta Růža a Naranč se Šošo­jem. Měli však pod­lomené zdraví, nemoc­né plíce, a brzy umřeli. 

[1] Ste­jně jako Štúro­vo ležela i obec Želiezovce v části Sloven­s­ka, která byla po vídeňské arbi­tráži 2. listopadu 1938 odstoupe­na Maďarsku. (ed.)

Když v květ­nu skonči­la vál­ka, Romové doslo­va umírali hla­dy. Válečný stav totiž nedo­vo­lil na jaře osít pole; Romové se živili i tím, že koupili koně, zabili ho a jedli jeho maso. Konzu­movali prý ale i uhynulé prase, pro­tože neměli na výběr. 

Později babič­ka dosta­la odškod­né za dědeč­ka, vězněného v kon­cen­tračním táboře, a postavi­la za ně dům s kuchyní a poko­jem. Zase bylo dost mís­ta pro celou rod­inu. Na okol­ních polích zasázeli zelen­inu, ovoce, bram­bo­ry, opět začali vydělá­vat náku­pem a prode­jem koní, a bylo dobře. 

V roce 1946 ale rod­inu potka­lo velké neštěstí. Když šel otec jed­nou po poli, postřelili ho opilí poli­cisté do nohy, dostal otravu krve a zemřel. Sali­naso­va mat­ka tak na tři děti – Vik­to­ra a jeho bra­tra a ses­tru – zůsta­la sama. Jak říká, žili tehdy, jak se dalo. Mat­ka dál chodi­la pomáhat selkám. Vik­tor byl jed­iné rom­ské dítě, které na rozdíl od ostat­ních osmi chlapců a dvanác­ti děvčat dál navštěvo­va­lo školu. Vedle toho pomáhal strý­ci s péčí o koně, ten je pak prodával. 

Romové po válce také při­jížděli do Prahy a kupo­vali látky na šaty a na povlečení, vozili je na Sloven­sko a tam prodá­vali. Později obchodovali i s takz­vaný­mi šatenka­mi, oděvní­mi, potravi­nový­mi a koje­neck­ý­mi lístky. Jak říká, různě šmelili, ale brali to jako nut­nost, způ­sob obživy. Komu­ni­stické úřady prý na Romy neby­ly moc přís­né, Romové se s poli­cisty dokáza­li vždy­cky dom­lu­vit, aby jim umožnili obchodovat s koň­mi. Později se za tuto čin­nost zača­lo zavírat, pro­tože Romové z těch­to obchodů neplatili daně. Jeden Rom prý šel za obchod s koň­mi na tři roky do vězení. Obha­jo­vali se, že jakož­to sběrači napřík­lad kůží, peří, železa pro sběrné suroviny koně potřebují.

V roce 1959 měli být do soupisu[1] bráni všich­ni nepracu­jící a potu­lu­jící se Romové. Sali­nas tehdy jakož­to sedm­nác­tiletý pra­co­v­al již rok[2] v závodě Karosa v Lit­o­myšli. Byl tam oblíbený a vní­maný jako dobrý pra­cov­ník, hrál také ve vol­ném čase s míst­ní­mi fot­bal, pro­to ho ředi­tel závo­du odmítl v soupisu evi­dovat. Jinak ale, jak říká, Romy v Praze i na Sloven­sku vza­li do soupisu všech­ny, aby je měli pod kontrolou. 

Sali­nas se v Lit­o­myšli naučil hrát na trubku, jezdil s kapelou hrát, a když se po třech letech ože­nil, odstěho­val se zpět do Dol­né Seče. Tam hrál v míst­ní nerom­ské kapele Tulácká orga­ni­zace lajdáků, zkrá­ceně Tulá­ci. Dvakrát nebo třikrát do týdne někde vys­tupo­vali a pěkně si tím i vydělá­vali, za den osm set nebo tisíc korun, to byly na tu dobu slušné peníze. 

Později začal dělat jinou prá­ci, v přidružené výrobě, ale v roce 1980 prý provedl nějak­ou hloupost a musel utéct. Spolu s rodi­nou a bra­tran­cov­ou rodi­nou uprch­li do Rak­ous­ka. Měli dohro­mady osm dětí a Sali­nasův nejm­ladší syn Mário byl tehdy ještě v peřince. Ces­ta ved­la nejdříve přes Bul­harsko. Tam za nimi při­jeli Romové z Kanady, dove­zli jim nut­né doku­men­ty, doložky do pasu, aby mohli odjet do tehde­jší Jugoslávie. Odtam­tud se jim po různých peripetiích podaři­lo dostat do Rak­ous­ka, kde požá­dali o azyl. V táboře pro uprch­líky strávili tři roky. Obý­vali dvě míst­nos­ti, pro­tože Sali­nas tam pra­co­v­al jako překla­da­tel, v té době den­ně do lágru při­jíždě­ly napřík­lad dva auto­busy Poláků. Na čas se pře­sunuli do Němec­ka a posléze do Švéd­s­ka, ale ani v jed­nom místě se jim nedaři­lo, pro­to se vrátili do Rakouska. 

V roce 1990 rod­i­na odešla z emi­grace do opět svo­bod­ného Českosloven­s­ka. Dostali pěkný byt v cen­tru Prahy, ale za čas se stěho­vali do Dol­né Seče. Sali­nas se bál o děti, které již tou dobou chodi­ly samy ven; obá­val se, že v nových poměrech zač­nou brát dro­gy, jak viděl všude kolem.

V Dol­né Seči založil Nezávis­lý svaz olašských Romů a jako jeho zás­tupce se zúčast­nil společného setkání s prezidentem. 

Poté co mu zemřela žena, žije stří­davě u svých dětí a příbuzných v Rak­ousku, Velké Británii, USA, Kanadě, Bel­gii a v Čechách. 

[1] Soupis koču­jících a polokoču­jících osob real­i­zo­vaný na zák­ladě zákona č. ⁷⁴⁄₁₉₅₈ Sb. v prvním únorovém týd­nu roku 1959. (ed.)

[2] Do Lit­o­myšle se přestěho­val v roce 1958. (ed.)