Ladislav Taragoš

Ladislav Taragoš se nar­o­dil v obci Krás­na nad Horná­dom do hudeb­nické rodiny. Maďarsky se Krás­na jmen­o­vala Síplak a i pan Taragoš ji tak nazývá. Otec se živ­il hraním, ale na jed­né zábavě se při­pletl ke rvačce a zranil si ruku tak, že již nemohl hrát. Nesl to těžce, musel si najít novou obživu, aby uživ­il všech sedm dětí. Začal obchodovat s ovo­cem a nádobím a pra­co­v­al jako pol­ní hlí­dač. Když bylo Ladislavovi dvanáct, dal ho do učení hry na cim­bál k uzná­vané­mu Elemírovi přezdí­vané­mu Šun­da. Ten měl v učení víc chlapců, něk­teří si museli lekce odpra­co­v­at, ale za Ladisla­va otec zaplatil částku, která se rov­nala jeho dvouleté­mu výdělku. Díky tomu nemusel Ladislav pra­co­v­at a od rána pod dozorem přís­ného Šundy cvičil na cim­bál. Výu­ka nes­la ovoce a už od třinác­ti let chodil hrát s kapelou a přis­pí­val do rodin­ného rozpočtu.

Košice za války zabralo Maďarsko. Ladislav Taragoš vzpomíná, jak se vra­cel jed­nou večer z Košic domů a u kostela stáli maďarští čet­ní­ci. Ač byl dědeček z mam­inčiny strany z Miškolce a také rodiče uměli maďarsky, Ladislav maďarsky nehovořil, čet­níkům tudíž dobře neporozuměl a dostal výprask.

Zamilo­val se do dívky, jmen­o­vala se Edža. Rodiče sňatku nepřáli, otec chtěl, aby se věno­val cim­bálu a ještě neza­k­lá­dal rod­inu. Ladislav si ale Edžu prosadil, utek­li spolu na 14 dní, a pak už byli považováni [dle tradice] za muže a ženu. Žili spolu však jen tři nebo čtyři měsíce a Ladislav musel naruko­vat do maďarské armády. Na vojně byl v Šomo­di [v jihozá­pad­ním Maďarsku]. Od jed­no­ho chlapce, které­mu se mu podaři­lo dostat ven z kasáren, se dozvěděl, že ze Síplaku odvádějí rom­ské ženy a děti a muži že už jsou pryč. Ještě s jed­ním Romem zběhl, aby zjis­til, co je s rodi­nou. Doma našel jen mal­ou pětile­tou ses­třičku, byl zoufalý. Večer se pro ses­tru vráti­la mat­ka, které se podaři­lo utéct. Dozvěděl se, že ženu a ostat­ní ses­try drží v Košicích v cihel­ně. Spoléhal se na svou maďarsk­ou uni­for­mu, ženy v cihel­ně našel, donesl jim jíd­lo a žádal, aby je pro­pustili. Dostal ale na výběr, mohl si odvést buď svou ženu, nebo ses­try. Vybral si ženu, ale ses­trám se naštěstí při pozdějším bom­bar­dování podaři­lo utéct a také se dostaly živé domů. Válku ale nepřežili otec, strý­cové a bra­tran­ci, kteří byli depor­továni do kon­cen­tračního táb­o­ra Dachau. Ste­jně tak zahynul v kon­cen­tračním táboře Šun­da. Ladislav Taragoš se dom­nívá, že do kon­cen­tračních táborů byli depor­továni pouze Romové z obcí, jejichž samo­správy udaly míst­ní Romy jako bolše­viky. Sami Něm­ci na likvi­daci Romů podle jeho názoru neměli zájem, pro­tože je považo­vali za negramot­né, a tudíž pol­i­ticky irelevantní.

Ladislav Taragoš se po osvobození ženy vrátil zpět do kasáren a byl převe­len do Čer­vené Skaly [na střed­ním Sloven­sku]. Když se blížili z východu Rusové, Něm­ci utek­li a i Ladislav se vrátil domů.

Ladislav Taragoš prožil krušné roky i po kon­ci války. Jeho žena porodi­la chlapce, ale krátce po poro­du zemřela a Ladislav na doporučení porod­ní báby dal miminko na první půl­rok do nemoc­nice. Chodil chlapce navštěvo­vat a primář­ka odd­ělení mu opako­vaně nabízela, aby chlapce pro­dal. To pro pana Taragoše nepřicháze­lo v úvahu. Když si šel syna vyzved­nout, sdělili mu, že zemřel. Pan Taragoš je však přesvědčen, že chlapec žil a byl mu ukraden. Říká, že jen díky cim­bálu a hraní se nezbláznil a dokázal žít dál. Později se přestěho­val do Strop­ko­va [okres Prešov] a ože­nil se s děvčetem, které přeži­lo kon­cen­trační tábor v Německu. Založili rod­inu a vychovali sedm dětí. Panu Taragošovi se podaři­lo složit zkoušky, aby mohl i za komu­ni­stick­ého režimu veře­jně hrát. S cim­bálem pro­ces­to­val velký kus světa.