Eduard Daniel

V březnu 1943 byli všich­ni Romové před­voláni do Osla­van na čet­nick­ou stani­ci. Během pro­ce­dury zapisování do sez­namů a snímání otisků prstů si Eduard Daniel všiml, že sez­nam je nadep­saný Auschwitz.

Danielo­va rod­i­na žila v osadě v Osla­vanech, která číta­la asi sed­mdesát oby­va­tel. Část z nich odvlek­li do táb­o­ra v Hodoníně u Kunštá­tu již v srp­nu 1942, odkud něk­teré díky úplatkům zase pro­pustili. To byl i pří­pad Eduar­da Daniela. Jak říká, dlouho se ale z nabyté svo­body netěšili. 

Ani né rok nato, v březnu 1943, čet­ní­ci většinu rom­ských oby­va­tel depor­to­vali do Brna, kde je soustředili v maš­talích měst­ských jatek. Doma v Osla­vanech zůstaly jen děti Danielovy tety Amálie – Antonín, Anděla, Anna, Růže­na a Vlasta. 

Na sběrné mís­to, do objek­tu plného hno­je a špinavé slámy, je nah­nali jako prasa­ta, jak říká, a tam zůstali, dokud nebyl ses­taven sez­nam na trans­port. Den­ně tam docházel německý krim­inál­ní policista [Franz] Herzig, který dle rasových znaků určo­val, kdo bude zap­sán do trans­portu. Prý se na něm ocitli sko­ro všich­ni. Mezi prop­uštěný­mi byla Anna Danielová z Osla­van, Češ­ka, která se s dět­mi vráti­la do rod­ného Zbýšo­va, ale její manžel Cyril Daniel byl odvlečen. Bra­tranec Danielovy matky Jan Daniel měl za družku rovněž Češku, jmen­o­vala se Lišková,[1] ta ovšem byla i s dcer­ou a synem do trans­portu zařazena.

Na brněn­ských jatkách se něk­teří Češi nechovali dobře a těžili z dané situ­ace, jako napřík­lad pro­tek­torát­ní policista [Arnošt] Dubový, jenž bral úplatky, přestože věděl, že nemůže zařídit, aby dané oso­by byly z trans­portu vyřazeny. Na vlast­ní oči ho Daniel viděl, jak vzal peníze asi od sed­mdesátiletého starce, který ho prosil o přím­lu­vu – Dubový si od něj bankovky vzal s tím, že již o něm mluvil s rozho­du­jícím člověkem, ale přit­om se s Herzigem bav­il o něčem úplně jiném. 

Před odjez­dem nah­nali muže, ženy, starce, malé děti, všech­ny bez rozdílu do nák­lad­ních vagonů, zadrá­to­vali dveře a jelo se – bez vody, bez jíd­la, ani kbelík na vykonání potře­by tam neměli. Do Osvě­ti­mi při­jeli se set­měním, vlak ale zas­tavil v polích před civil­ním nádražím, kde byla připrave­na nák­lad­ní auta, která měla zadržené Romy odvézt do kon­cen­tračního táb­o­ra. Daniel ani řada dalších nejen z Osla­van nerozuměla německy, pro­to když esesá­ci rozrazili dveře vagónů a řvali německé pove­ly, zůsta­la větši­na Romů bezrad­ně stát uvnitř. SS se psy je pro­to kol­ba­mi vyháněli ven na nák­lad­ní auta. Daniel pomáhal vys­toupit své sed­mased­mdesátileté babičce Tereze, která nes­la ranec s peři­na­mi, čtyřletého syna tety Leopoldy si vzal kolem krku a druhého, třinác­tiletého, pobídl, aby se ho chytil za kalho­ty, až sleze dolů. Tak­to se jim podaři­lo zůs­tat pohro­madě a dostat se společně na jed­no auto. Po pří­jez­du do táb­o­ra je nah­nali do při­jí­macího baráku, jíd­lo měli nějaké s sebou z domo­va, jinak byla v místě, kde se ocitli, situ­ace katas­trofál­ní, jak říká – lidé si neměli kam lehnout, ode­všad se ozý­val křik dětí a vys­trašené bědování dospělých. 

[1] Křest­ní jméno není uvedeno.