Antonín Daniel

Rod­i­na Antoní­na Daniela žila po gen­er­ace v Žebětíně nedaleko Brna – dva domky pod cihel­nou byly domovem jeho pradědeč­ka, dědeč­ka i otce, kteří měli v obci domovské prá­vo a mimo jiné v ní navštěvo­vali školu. Otec Fran­tišek Daniel onemoc­něl tuberkuló­zou. Mat­ka Jana Danielová a hned po škole také Antonín vypomáhali u sedláků. Doma žili ještě bratři Josef a Láďa a ses­tra Stáz­ka. Danielův strýc Josef pra­co­v­al v Brně v továrně na ink­oust [Rudolf et Alois] Schnei­der, jejíž maji­tel si ho oblí­bil nato­lik, že mu půjčil vlast­ní povoz na dovoz staveb­ního mater­iálu, aby si strýc Josef mohl postavit dům.

Kromě Danielů žili v Žebětíně za války ještě rom­ské rodiny Růžičkových, které byly nuce­ny se v obci (podle pro­tek­torát­ního nařízení) usa­dit, naš­ly si zde prá­ci a bydle­ly v maringotkách. Později je depor­to­vali do táb­o­ra v Hodoníně u Kunštá­tu. Když obci přišla výz­va k trans­portu Danielových do kon­cen­tračního táb­o­ra Osvě­tim, sousedé byli nešťast­ní. Staros­ta [Jan] Ste­jskal měl ke všem čtyřem dětem Danielů blízký vztah. Trans­port strý­covy rodiny se ještě podaři­lo poz­držet o dva měsíce, Antonín Daniel s matk­ou, ses­trou a bra­trem však museli odjet hned.[1]

Na jatkách je převza­la německá poli­cie a po dobu dvou týd­nů, kdy zde byli drženi s Romy z Mal­oměřic, Čer­novic – z Kos­tivárny a z okre­su Brno, je pos­tup­ně zapiso­vali, sní­mali jim otisky, fotografo­vali je. Poté byli ve vagonech pro dobytek odvlečeni do Osvětimi.

Po pří­jez­du odve­zli děti nák­lad­ní­mi auty do táb­o­ra, ostat­ní museli dojít asi půl hod­inu pěšky. Ces­tou viděli pra­co­v­at venku za neustálého křiku a bití koman­da vězňů a všim­li si také mrtvých, na kost vyhublých vězňů. Daniela umístili na blok čís­lo dvacet mezi dalších asi čtyři sta vězňů. Blokaři a štubin­isti německé národ­nos­ti měli na bloku přepaže­nou míst­nost a podléhali blok­fýrovi, jenž na blok den­ně docházel provádět kon­trolu. Když bylo cokoli v nepořád­ku, vybí­jeli si potrestaní štubin­isti zlost na vězních.

V táboře bylo prý důležité dostat se na dobrou prá­ci uvnitř nebo pra­co­v­at v malém koman­du mimo tábor. Daniel měl štěstí díky prá­ci v táborové kuchyni. Vstá­val již před čtvr­tou ráno, aby se stihl uvařit čaj a před kuchyň vynosi­ly nádo­by s jídlem. K obě­du vařili řep­nou polévku a bram­bo­ry, k večeři rozdá­vali čtvrtku chle­ba a kostičku mar­garínu. Daniela jed­nou přis­tih­li, jak si v kon­vičce na čaj vynáší z kuchyně jíd­lo – dostal za to na písárně pětad­vacet ran gumovou hadicí a přeřadili ho k pra­cov­ní­mu koman­du. Důležité bylo dostat se hlavně k malé skupině, pro­tože poté zbý­va­lo pro každého vězně více jíd­la. Daniel tak­to s jed­ním koman­dem pro­ta­ho­val kole­je, které ved­ly ke kre­ma­toriím, nebo svážel mrtvé a polom­rtvé vězně od nemoc­ničního bloku ke spalovně. Když spalov­na nes­tači­la pálit, vozili je k jámám, další koman­do polilo těla naftou a zapálilo je. 

Když vězni ráno odcházeli do práce, procházeli bra­nou, u níž sedě­lo asi třicet muzikan­tů a vyhrá­vali. U brány se nahlásil počet odchozích a po prá­ci počet pří­chozích vězňů včet­ně mrtvých – umlá­cených či zastře­lených při výkonu práce. V uličkách mezi bloky se vězni seřadili a probíha­lo sčítání vězňů na blocích, v koman­dech a na ošetřovně. Čas­to se stá­lo zimě či dešti navz­do­ry – když malé děti plakaly, klid­ně je prý matkám zastřelili v náručí. Po večerním apelu násle­dova­lo vol­no – vězni se v tom čase mimo jiné takz­vaně orga­ni­zo­vali.[2] Do táb­o­ra přicházela řada lidí v civilu, Polá­ci a Slezané, kteří dohlíželi na různé práce nebo je sami prováděli. Ti vězňům někdy donášeli tabák, mýd­lo a jiné věci, ale také je infor­movali o dění venku, o pos­tupu fron­ty atp. 

Podle Antoní­na Daniela byly v táboře dvě skupiny vězňů – jed­ni nez­tratili vůli k živ­o­tu, dodržo­vali čis­to­tu a vyhýbali se napřík­lad pití závad­né vody. Ti druzí se vrhali na elek­trické drá­ty, den­ně prý klid­ně deset takových, nebo byli apatičtí, pili jak­oukoli vodu a jedli kuchyňské odpad­ky – větši­nou onemoc­něli a byli pryč, jak říká. Nejvíc řádi­ly tyfus a úplav­ice či svrab. Daniel pra­co­v­al také na ošetřovně, odnášel odtam­tud prášky nemoc­ným vězňům, opět se na to přiš­lo a vyhodili ho ke komandům. Jed­nou za čas docházel na ošetřovnu Josef Men­gele, který zde vybíral vězně k různým pokusům či odeslání do plynu. Když probíhal takz­vaný blokšpér, líčí Daniel, že dostali všich­ni stra­ch, že celý blok odve­zou. Muži, kteří toho byli schop­ni, hned hledali něco, čím by se mohli bránit.

Poté co Danielo­va mat­ka, ses­tra a jeden z bra­trů v táboře zemřeli, přih­lásil se do trans­portu do táb­o­ra Buchen­wald.[3] Po třech týd­nech karan­tény je odve­zli do Dory. Pra­co­v­al na oplo­cení táb­o­ra, kopali jámy pro sloupy. Kápo byl Němec a s vězni se o všech­no dělil – napřík­lad o chle­ba, ale také jim umožnil, aby v jámách odpočí­vali. Jed­nou s vězni skončil dřív a schovali se před deštěm; když se na to přiš­lo, všech­ny potre­stali. Odveleli je na prá­ci v nedalekém táboře Har­cunk, kde dělali na skále a rozbí­jeli bal­vany – kdo tvr­dou prá­ci nezvlá­dal, toho shodili ze skály. 

Když se při­blíži­la fronta, vydali se s vězni na pochod. V jed­né ves­ni­ci nas­toupili do vlaku, ale po pár kilo­me­trech se vlak stal terčem ostřelování. Ti, co vězně celou dobu doprovázeli, vys­toupili z vlaku, na pušky navlék­li bílé košile a mávali jimi, dokud letad­la neodlét­la. Jed­né noci k nim doléha­la dělostřel­ba, vězně vyh­nali ze stodoly ven a Daniel společně s další­mi vězni využil náh­lého zmatku k útěku – spolu s ním se skrý­vali Hon­za Hulánek z Mal­oměřic, Pepík a Honzík Růžičkovi, Eda Daniel, Mirek a Honzík Danielovi, Petráš Holomek, Fran­ta s Vin­cou od Kyjo­va a dva Polá­ci a jeden Fran­couz. Na sil­ni­ci směrem do ves­nice Borne nedaleko Lip­s­ka pak narazili na amer­ické vojáky a později byli odvezeni do Prahy. 

[1] Trans­port ze 7. 3. 1943.

[2] Opatřo­vali si věci, které byly v táboře vzác­nos­tí a pocháze­ly převážně ze židovských trans­portů. (ed.)

[3] Trans­port z 2. 8. 1944.

Do Žebětí­na dorazil Antonín Daniel v noci a zašel rov­nou ke staros­tovi, dostal najíst a celou noc si spolu vyprávěli. V domě Danielových již žila rod­i­na povozní­ka se sed­mi dět­mi, šel tedy bydlet ke kamará­dovi Janu Konečnému. 

V Brně si našel prá­ci a později se ože­nil. Nejs­tarší syn je lékařem, druhý syn složil matu­ritu, třetí se vyučil uměleck­ým kovářem a dcera se prov­dala do Kanady.