Paul Polansky: Tíživé mlčení. Svědectví těch, kteří přežili Lety
Knihu Tíživé mlčení uvádí kapitola nazvaná Příběh Letů, v níž autor shrnul peripetie procesu získávání dokumentů i oslovování pamětníků. Další text je doslovným opisem záznamu z kroniky v Letech, který popisuje funkci a podmínky tábora.
Následuje 44 svědectví, které podali přímí účastníci popisovaných událostí a to buď pod svým celým jménem anebo pod iniciály. V poznámkách pod čarou autor komentuje případné nejasnosti nebo doplňuje kontext. Své svědectví poskytli jmenovitě Anna Růžičková, Alžběta Růžičková, Marie Čandová, Barbara Richterová, Anna Čermáková, Berta Berousková, Žofie Dolíhalová, Alžběta Danielová, František Janošovský, Beatrice Pflegerová, Jana Marhoulová, Bohuslava Klocová, Antonie Kroková, Božena Růžičková, Marie Petrskovská, Karel Kloc, Marie Šlehoferová, Adéla Studená, Robert Růžička, Ladislav Stokinger, Marie Vrbová, Karel Vrba, Terezie Hubená, Antonín Vintr a Alžběta Lagronová. Doplňují je výpovědi dalších devatenácti pamětníků, označených pouze iniciálami jejich jmen. Anglické vydání pak obsahuje navíc svědectví Heleny Richterové.
V knize jsou také výpovědi lidí, kteří osud svého příbuzného vězněného v Letech převyprávěli. Tak například osud muže s iniciálami E. CH. převyprávěla jeho manželka (s. 44 – 47), osud Vlasty Růžičkové její syn (s. 109 – 111), o věznění bratrů Josefa a Ferdinanda vyprávěl F. K. (s. 117 – 119), Tony Lagryn popsal věznění svého otce v Letech (s. 122 – 124), příběh neromského vězně Františka Kejvala, který předtím pracoval pro Reinharda Heydricha, popsala jeho dcera (s. 140 – 141), osud Marie Serynkové převyprávěl její syn (s. 142 – 144), o osudu Heleny Růžičkové vyprávěla její sestra (s. 150 – 152) a příběh otce Martina Čermáka a strýce Jana Čermáka, kteří v roce 1986 postavili obětem na místě masového hrobu dřevěný kříž, popsal Eduard Čermák (s. 206 – 211). V knize je také otištěn doslovný přepis dopisu nalezeného v Státním archivu v Třeboni od muže vězněného v Letech v době, kdy tam fungoval kárný pracovní tábor (Vratislav Chejlava, s. 98 – 99).
Pamětníci ve svých svědectvích popisují průběh zatčení a transportu do tábora, katastrofální ubytovací a stravovací podmínky, které v něm panovaly, a připomínají lidi, kteří jim utkvěli v paměti v souvislosti s nejrůznějšími situacemi. Hovoří o brutalitě dozorujících četníků, které pamětníci nezřídka jmenují a připojují detailní popis jejich surového zacházení. Zmiňují například trestací kůl, jehož existence není zachycena v archivních dokumentech, nebo líčí zacházení četníků s romskými ženami. Popisují také chování ostatních vězňů zastávajících různé funkce. Podrobně vyprávějí o tragických osudech příbuzných, kteří v Letech zahynuli a byli pohřbeni buď na hřbitově v Mirovicích, nebo v hromadném provizorním pohřebišti poblíž tábora. Uvádějí i příčiny úmrtí – vedle nemocí jako tyfus také následkem bití či různých forem mučení. Popisují rovněž, jak se pokoušeli sebe či své příbuzné zachránit: pamětník s iniciálami A. Š. například vzpomíná, jak se z tábora v Letech dostal díky úplatkům i tomu, že on ani jeho rodina nebyli Romové (s. 129 – 134), obdobně své propuštění popisuje pamětnice V. V. (s. 182 – 186). Zaznamenán je tu příběh pamětnice s iniciálami R. B., která se v roce 1942 s rodinou zachránila před transportem útěkem na Slovensko (s. 171 – 173). Jako jediný ze svého rodu světských se rovněž zachránil Robert Růžička, který se ukrýval v lesích; všichni jeho příbuzní zahynuli v Auschwitz II – Birkenau (s. 169 – 170). Část pamětníků ostatně líčí právě transport a následné věznění v osvětimském koncentračním táboře. V závěru výpovědí se pamětníci často vyjadřují k finančnímu odškodnění za utrpěná traumata, k aktuálnímu nastavení společnosti vůči Romům a postoji společnosti k existenci velkovýkrmny prasat na místě bývalého tábora. Jedna z pamětnic, Adéla Studená, zmiňuje svou spolupráci na krátkém filmu Nezapomeňte na tohle děvčátko z roku 1960 (s. 162 – 168).
Ve druhé části knihy – od strany 217 – autor shromáždil výpovědi bývalých dozorců v táboře v Letech získané buď zprostředkovaně (z vyprávění příbuzných), nebo z archivovaných výpovědí ze soudních procesů v letech 1945 – 1946. Je zde přepis výpovědi Václava Studeného, jenž byl v Letech vězněn a svědčil proti obviněným dozorcům v čele s velitelem Josefem Janovským (s. 228 – 232). Publikovány jsou i převyprávěné výpovědi místních obyvatel – sedláka z Letů, Václava Veselého, dále Adolfa Vondráška, bývalého starosty obce Mirovice, starosty Mirovic Zdeňka Bárty a tří dalších náhodně oslovených obyvatel.
Epilogem je zpráva z týdeníku Prague Post z 15. 4. 1998 o neúspěšném stíhání dozorců v devadesátých letech i o úsilí romských aktivistů dosáhnout odstranění vepřína postaveného na místě bývalého tábora.
Ačkoli značná část uveřejněných svědectví představuje cenný a důležitý informační pramen pro další bádání, svědectví publikovaná v knize Tíživé mlčení. Svědectví těch, kteří přežili Lety nejsou do databáze zahrnuta. Metodologie a způsob zpracování nesplňují požadavky pro zpětné ověření uváděných svědectví. Autorský přístup k svědectvím a metodologii práce podrobně komentuje Jana Horváthová ve svém recenzním článku Fenomén Polansky, v němž se opírá o autorovu další knihu Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná (1992–1995), vydané v roce 2014 (Horváthová, Jana. Fenomén Polansky. In: Romano džaniben 22 (1): 87 – 104, ke stažení zde.
